Sebeláska

Vladimír Kafka: „Nemoc je dluh lásky na sobě. Vlažnost nás pomalu zabíjí.“ II. část rozhovoru

Na rozhovor s Vladimírem Kafkou jsem se těšil dlouho. Už z jeho knih nebo videí na YouTube je zřejmé, že má mimořádný dar inspirovat druhé. Kdybych měl popsat jedním slovem osobní setkání s ním, použil bych slovo ŽIVOT.

Z Vladimíra Kafky prýští Život. Vědomí, Přítomnost, Láska. Jak Vladimír říká, rozhoduje se být denně právě Láskou. Bylo pro mě velkým zážitkem vidět Lásku v praxi. Vidět a slyšet ho odpovídat Naživo (pozn. – je autorem knihy s názvem Život naživo)

Vladimíre, vy pracujete hodně se smrtí. Jak se smrti nebát?

„U smrti nesmíte být povrchní. Je nutné zaměřit se do její podstaty. Kdybych „na efekt“ říkal, že miluji smrt, to bych byl úchylný nekrofil. Mluvím zde o hloubce, povaze a poslání smrti. Otevření se vůči smrti ohromně pomáhá životu. Jakmile se budeme pohybovat na povrchu a bát se smrti, hrozit smrtí, vydírat smrtí, léčit smrtí nebo dokonce trestat smrtí, nikam se nedostaneme. Když chcete užívat všech vymožeností života, je nezbytné se ponořit i do hlubiny smrti. Zde se všichni jednou spojíme.“

Co je zlomovým okamžikem, kdy víte, že se lidé vyléčí?

„Většinou se to pozná hned při první návštěvě. Nedá se to ale nazvat zlomovým okamžikem. Je to spíše výraz okamžiku. I kdyby byl dotyčný člověk v katastrofálním stavu, tak sílu života poznáte v jeho očích, podle jeho zájmu, v touze žít, zkrátka v jeho „tahu na bránu“. Spatříte to v jeho zářivé opravdovosti. Rozeznáte to i podle toho, zda dotyčný přijde společně se svou rodinou, kdy všichni mají dychtivý zájem zvládnout těžkosti na cestě k uzdravení. Těch slibných aspektů je mnoho, ale věštec samozřejmě nejsem.“

Jakou jednu věc můžeme pro svoje zdraví všichni udělat?

„Už to bylo mnohokrát řečeno – dluh lásky na sobě je evidentní. Je psáno: „Zaplatíš do posledního halíře.“ A „do posledního halíře“ znamená být láskou ke všemu na sobě. Proto si my, každý z nás, zasloužíme obrovskou pozornost a bezpodmínečnou lásku. Zejména je záhodno jí zacílit právě tam, kde chybí, což většinou bývá naše nemoc.“

Píšete, že čím více člověk prožívá Život, tím méně potřebuje bylinek a vnějších léčebných věcí. Je to tedy primárně o Životu?

„Především. Protože čím více projevujete Život, tím víc ho přitahujete. Život plodí život. Čím více projevujete strach, tím víc ho tvoříte. Čím více projevujete lásku, tím víc lásky přitahujete. Takže je to o nejvyšší projevené pozornosti vůči všemu. Když do své pozornosti zahrnete všechno z pohledu lásky, tak se tato původní síla projeví kdekoliv, v čemkoliv a u kohokoliv.“

Také mě ve vaší knize zaujalo, že píšete, že se máme těšit na budoucnost a vycházet z minulosti. Že přítomnost je vlastně všechno…

 „Přítomný okamžik je vlastně duchapřítomnost. Nemluvím až tolik o časovém údaji, ale spíše o uvědomění nebo lépe o všeobsáhlosti. My jsme však z ducha vyrobili převážně jen přítomnou časovost. Čas a prostor sice vychází z duchovní energie vědomí, ale je to stejné, jako kdybychom Slunce místo na obloze hledali v podzemí. Odrazy paprsků tam snad nalezneme, ale samotné Slunce pochopitelně ne.

Stejně jako naše tělo a buňky jsou výsledkem tvorby energie našeho ducha, tak duchapřítomnost znamená zdroj existence tří částí naší bytosti – podvědomí, vědomí a nadvědomí. Nebo chcete-li, minulosti, současnosti a budoucnosti. Duch se nad těmito třemi částmi rozprostírá a přitom je soustřeďuje do svého ohniska, středu.

Problém může nastat, pokud jsme pořád myšlenkami v minulosti, nebo když stále sníme jen o budoucnosti. Jako duchovní bytosti jsme totiž obsaženi jak v minulosti, tak i v budoucnosti, ale je nutné si to uvědomovat a to lze jen právě teď. Duch je přítomen v každém vědomém činu a je lhostejné, v jaké časovosti se tento čin děje. Často na naši trojjedinost zapomínáme. Na ducha, na duši a na mysl jako součást této nádherné vesmírné kompozice. Příznačně je to popsané i v Bibli, kdy Ježíš říká Petrovi: „Než kohout ráno zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Tento výrok jistě neznamená, že by nebohý Petr třikrát opakovaně po sobě před někým zapřel Krista. Je to výstižný obraz toho, jak Petr Ježíše zapřel v sobě nejprve na duchu, potom na duši a nakonec i ve vlastní mysli. Stalo se tak dříve, než stačilo vyjít Světlo poznání. Nikoliv Slunce na nebi. Život prýští zevnitř, ne vně nás. Smrt spočívá rovněž uvnitř naší bytosti, a to již od narození a ne někde venku. To je skutečná duchapřítomnost.“

Když už jsme u duchapřítomnosti, jak se vlastně díváte na meditaci?

„To, co se všeobecně považuje za meditací, ve skutečnosti žádným meditačním stavem není. Meditace by neměla být desetiminutovým cvičením v tělocvičně, které je vytrženo z každodenního shonu. Pod meditací si představuji spíše přirozeně radostné konání v průběhu každého dne nebo upřímný a srdečný smích. Narovinu řečeno, meditací by měl být celý náš život a ne několikaminutové potlačování neposlušných myšlenek. Radostné a světlé okamžiky v prožívání, naplněné spokojeností, to je podle mě ta nejvyšší forma meditace.“

A jak si tedy tvořit život?

„Každé ráno se probuďte a rozhodněte se, kým ten den chcete být. Mé rozhodování je asi snazší, protože když od rána do večera pracuji s nemocnými lidmi, tak je jasné, kým mám být. Protože často pracuji se smrtí, tak chci být zdrojem Života. Smrt mi umožňuje s radostí život používat. Ne snad, že bych smrt nutně potřeboval, ale mám ji rád a vysoce si ji vážím. Přijímám ji s pokorou, ale nevytvářím ji. Snažím se na smrt nahlížet v kráse a transformovat ji v život. Spolu pracujeme pro Život. Zkrátka 1 + 1 = 1.“

Povídali jsme si už o léčení, o smrti i o mnohém dalším. Teď pojďme ještě k tématu vztahů, které také hodně čtenářů zajímá. Co je podle vás pro partnerské vztahy a jejich uzdravení klíčové?

„Nejdůležitější je mít společný záměr. Záměr či úmysl je pověstný duch člověka, soustředěný uprostřed hrudi. Vždy hledám správné výrazy pro to, co oním duchem ve skutečnosti vlastně je. Duch je úmysl, duch je záměr, duch je výraz, duch je cítění – je to energie života. A mám odpozorováno od manželů, milenců nebo od dvojice lidí, že si rozumějí jen v některých úrovních, třeba v práci, při jídle nebo v sexu, ale už nemají společný záměr v mentální nebo duševní úrovni prožívání. Nejsou spolu propojeni na všech úrovních. A dost často, pokud jsou k sobě něčím přitahováni, se tak děje v negativním slova smyslu a jsou tak prakticky neustále ve vzájemném souboji.

Naše bytost pomocí endokrinního systému, na neviditelné úrovni se to orientálně nazývá čakrami, umožňuje navzájem navazovat kontakty. Ale pokud nemáme společný záměr, což je duchovní úroveň, tak se nespojíme nikdy. Svazujeme se pak nevědomě pouze na některých nižších úrovních, které jsou především vnějšího charakteru.“

V partnerských vztazích by tedy měly být přítomné všechny roviny?

„Všechny tyto roviny vycházejí z lásky. A pro lásku se mohu jednoduše rozhodnout, aniž k tomu někoho potřebuji. Láska není až tolik vnější čin. Láska je hlavně neviditelné vnitřní rozhodnutí.

Duše stojí na počátku všeho. A duše je nejprve ženství. Současnost náš tlačí na počátek všeho, což je směrem k naší duši. Naše duše tak pod tímto tlakem prožívá vše, co je na ní potlačeno. Na duševní úrovni se tak probouzí vše nefunkční, zapomenuté či pohřbené. Patří do toho i vztahy.

Nadchl jste mě, když jste mluvil o lásce. Jak ji můžeme množit, násobit, zvětšovat její množství v našich životech?

„Musíme ji hlavně používat. Já jsem láskou, Vy jste láska, všichni jsme láskou. Ale dokud ji nepoužijeme, tak k čemu nám je? Když přemýšlíme, zůstáváme omezeni mozkem. A rozum není láskou. Rozum o lásce pouze přemýšlí. Je chladnokrevný, bezcitný, nastavený na válku a přežití, na to, aby nakonec zvítězil, byl viděn a slyšen. Když rozum neslouží citu, je to velký malér.

Láska povzbuzuje srdce a je něčím jako závojem ženství. Život je naopak mužstvím. Je tedy více než moudré žít s láskou a používat obojí. Láska je vždy rozhodnutí – váš osobní, intimní stav, ze kterého vycházíte pomocí duchovního úmyslu ven tvořit. Takže je dobré být láskou ještě předtím, než začnete milovat. Kdežto my lidé velmi často lásku potlačujeme, my se jí bojíme, stejně jako nemoci nebo smrti.

Zda se v životě rozhodneme pro lásku nebo pro strach je naše svobodná volba, a je jen na nás samých, co zvolíme.“

Když ve vztahu nejsou všechny roviny přítomny, je potom lepší být sám?

„Manuál na lásku neexistuje. V duchovní úrovni se nachází mnohost výrazů a nekonečné množství úmyslů, i když je vše Jedním. Je to jak rozkvetlá zahrada, kdy také neposuzujete, která kytička je hezčí a vnímáte nádhernou dokonalost a kouzlo louky v její rozmanitosti. Nic jiného Vás ani nenapadne. V životě se vyplatí žít společně ve dvou a ne věčně sám o lásce přemýšlet. Láska se totiž vytváří každou chvíli. To není slib na 100 let dopředu. A děje se právě teď, teď, a teď. Pořád.

Chtěl byste v krátkosti okomentovat situaci v Evropě a jak z ní ven?

„Evropa je, obrazně a symbolicky řečeno, mytologická žena. Když je tělo zdravé, má vyvinutou imunitu a vnikne do něj mikrob, tak imunní buňky zajistí, že se tam už nikdy neobjeví. Zrovna tak, jako když vstoupíte do teritoria lva, který právě ulovil antilopu. Zkuste to. Uděláte to pouze jednou. Když kolem něj budete v odstupu 200 metrů kroužit, tak Vás nechá na pokoji. Obdobné příklady najdete všude v přírodě, i ve vesmíru nebo na buněčné úrovni. My Evropané o přirozenou imunitu přicházíme, a pokud ji urychleně neobnovíme, rozložíme se. Obraz Evropy je obrazem nás všech ve vztahu vůči sobě samým.

Miluji pohádku Kráska a zvíře. To je nádherný příběh o tom, co je nutné v této situaci udělat. Pokud si jako vyspělé bytosti uvědomíme, že zvíře je jenom zrcadlením nelásky v nás, a věnujeme mu láskyplnou pozornost společně se spravedlivou a přísnou rovnováhou, zvíře se najednou promění v milovanou bytost. Taková je ostatně i moje zkušenost s rakovinou. A v současnosti mám dojem, že touto chorobou procházíme i my Evropané.“

Vím, že jste velmi vytížený člověk, takže má poslední otázka je, jak si dobíjíte baterky a chráníte své soukromí?

„Rád dělám věci opravdově. Když do něčeho jdu, tak do toho jdu naplno. Je pravda, že každému doporučuji rovnováhu – aktivitu má následovat odpočinek, ale sám zrovna teď rovnováhu ve svém životě nepraktikuji. Proto od nového roku výrazně ubírám plyn a měním hlavní směr. Příští rok se budu věnovat výstavám, malování, rád bych napsal novou knihu, chci dělat besedy, některé samostatně, jiné s Jardou Duškem. Rád bych také fotografoval a pobýval v přírodě s mou milovanou ženou a s dětmi. Z vlastní zkušenosti jsem si moc dobře vědom toho, že dlouhodobě narušovat rovnováhu se opravdu nevyplácí.“

Vladimíre, moc děkuji za rozhovor a přeji ve veškerém vašem dalším tvoření hodně štěstí.

Zdroj: www.celostnimedicina.cz

Podpořit bennu.cz

0 %