Autor: Zde je další radikální úroveň sebelásky: nemilujte se, pokud opravdu netoužíte být tím, kdo vás miluje tak, jak jste nikdy předtím nebyli milováni. Rozhodně v tom nemusíte být dobří. To přijde časem díky odhodlání k praxi.
Jediné, co je zapotřebí, je čistá ochota poskytnout si neochvějnou podporu, po které z celého srdce toužíte, ať už si myslíte, že to děláte správně, špatně nebo že to přináší různé výsledky. Říkám to proto, že vaše vnitřní dítě, které je aspektem vašeho nekonečně se rozšiřujícího vědomí, ví, jaký je rozdíl mezi tím, když jste autenticky milováni, a tím, když se snažíte být milováni, abyste změnili okolnosti.
Pokaždé, když milování sebe sama obsahuje program, fixaci nebo připoutání k výsledku, vaše vnitřní dítě se cítí „zpracované“, dostává zprávu o odsouzení a odmítnutí, což prohlubuje přesvědčení, že není dokonalé, celistvé a úplné takové, jaké je. To vás od sebe spíše odděluje, než aby sjednotilo všechny části svého já prostřednictvím bezpodmínečně zahrnujícího gesta milující laskavosti, které touží tak autenticky pociťovat.
Pokud se pokoušíte milovat sami sebe jako koncept nebo mechanicky, jako byste skládali dohromady kousky stolu – prosím, nedělejte to. Místo toho uděláte mnohem lépe, když najdete odvahu postavit se svým pocitům přímo a upřímně. Taková hloubka odvahy otevřeně čelit sobě samému a smířit se se sebou, se dostaví pouze díky ochotě cítit. Je důležité si uvědomit, že nic z toho, co cítíte, nikdy není důkazem toho, že se tomuto procesu bráníte. To je jen forma traumatického zahanbení, kterou si duchovní ega promítají, když cokoli, co dělají pro kontrolu emočního stavu někoho jiného, nepřináší konkrétní výsledky.
Zejména proto, že každý, kdo se vědomě brání, může uspět pouze ve vyhýbání se, což znamená, že si vědomě vybíráte, že si nebudete vědomi toho, co víte, že je pod povrchem a čeká na vaši pozornost. Jedná se o formu popírání. Nepopíráte, neodporujete ani se nevyhýbáte. Pociťujete nepohodlí a vytěsňování v tak bolestivě trapné míře, že pravděpodobně věříte, že to děláte špatně, nebo si představujete hlubší pocity, které musíte obcházet, když to nevytváří výsledek, který jste si mysleli, že nastane.
Bez potřeby promítat odpor do nepopulárních emocionálních prožitků nebo si představovat, že ve skříni, kterou jste už milionkrát vyčistili, musí být neviditelní kostlivci, se stále více přibližujete k prahu rezignace. Tady si zoufale přiznáte: „Nevím, jak to udělat, nic z toho neumím, a poslední, co potřebuji, je předstírat, že jsem schopen něčeho, co nejspíš jen využívám ve snaze dosáhnout svého.“ V tomto okamžiku si uvědomíte, že se vám podařilo dosáhnout svého. V tomto okamžiku triumfální existenciální porážky se může otevřít něco smysluplného. Může vás dokonce inspirovat k tomu, abyste svému vnitřnímu dítěti řekli: „Kéž bych věděl, jak tě autenticky milovat. Prosím, nauč mě, jak tě milovat. Jsem připraven nechat se vést.“ Taková upřímnost má moc spojit všechny vaše zraněné části, místo abyste povrchně promítali pojem lásky a zároveň doufali ve spontánní poslušnou odpověď.
Ano, na začátku může být láska k sobě frustrující, matoucí, a dokonce zdrcující. A přesto to není ve skutečnosti láska k sobě samému, co způsobuje takové zahlcení, zmatek a frustraci, ale program a připoutanost k výsledku v rámci každého pokusu. Právě proto je s čím dál menší připoutaností k výsledku mnohem lepší požádat o pomoc své vnitřní dítě, než se chovat jako další člověk, který předstírá, že má všechno pod kontrolou. Když jste byli mladší, prohlédli jste tuto fasádu u dospělých, což dává vašemu vnitřnímu dítěti vědomí a schopnost nakonec prohlédnout, kdykoli je sebeláska používána jako forma kontroly oproti prostředku autentického spojení.
