Autor: Jako energeticky sensitivní, empatický člověk jsem strávil většinu svého dětství zaměňováním zkušeností ostatních za své vlastní pocity. Bylo pro mne obvyklé věřit, že jsem nebyl oblíbený nebo „dostatečně dobrý“, protože jsem jejich si emoční nesoulad vykládal jako jejich názor na mě.
To mě vedlo k tomu, že jsem se vždy snažil lidi povzbuzovat a doufal, že to zlepší jejich mínění o mně. V rámci mnoha let „vibrační závislosti“ bylo časté se identifikovat se vzorci strachu, jež byly protkány kolektivním vědomím lidstva – jako kdyby to byly strachy moje. Ať již to byl strach z odmítnutí, strach z nedostatku, strach z opuštění nebo strach z mé osobní síly, strávil jsem mnoho let poznáváním strachu jako svého znepokojivého učitele vyššího učení.
I když jsem byl veden svým intuitivním spojením s Vesmírem, nebyl jsem ušetřen zkušeností všeho potřebného pro benefit každého srdce, kterému jsem sem přišel posloužit.
Tato intuice mne neušetřila jediného momentu strachu. Nasměrovala mou pozornost směrem k důkazům a možnostem, které se staly vhledy, jež vedly k rozvoji mého vědomí. Nepřekonal jsem strach skrze odvážná prohlášení. Místo toho jsem strávil ze svého dětství a dospívání tolik času ve strachu, že eventuálně na de mnou neměl žádnou moc. Jednoduše jsem byl příliš zvědavý na každé „co kdyby“, abych zůstal ztuhlý v roli oběti. Začal jsem pozorovat, že strachování se s ohledem na výsledek neurčovalo, jestli k němu dojde či nikoli.
99% všeho, čeho jsem se kdy obával, se nikdy nestalo. To, co se naproti tomu stalo, se obvykle nikdy neuskutečnilo tak děsivým nebo bolestivým způsobem, o kterém jsem byl přesvědčen, že se odehraje. A i když něco děsivého přišlo, život mě pak posunul směrem, který byl určitým způsobem lepší, než kdykoliv předtím.
Bez ohledu na to, jak hluboce jsem věřil tomu, co by se mělo stát, moje myšlenky a odhodlání věřit v nejhorší možný scénář nikdy nepřivedly nic z toho na svět.
Začal jsem vidět, jak byl každý výsledek veden vyšší silou reality. A protože ta síla byla živá, vědomá a inteligentní, uznal jsem její hodnotu, která mi umožnila vidět již od útlého věku, že vše se děje za účelem vytvoření vyšší hodnoty na naší cestě a pro náš růst.
Ne vždycky jsem měl rád to, co se stalo, ale po každé jsem měl uvnitř hlubší vědomí o tom, že se to děje pro moje dobro. A to bez ohledu na to, jestli jsem každý z těchto benefitů chápal.
Za několik let se v mém osobním poli strachy objevovaly čím dál tím méně častěji. Spíše to byly pocity shledání se s dřívějším, dávno ztraceným přítelem, než-li nějaký zdroj mé bolesti. Po každé, když mne navštívil, věděl jsem, že odejdu silnější a více ukotvený ve schopnosti jasně myslet. Ať již jsem v onen strach uvěřil či jej jen z dálky pozoroval, jak se vytrácí.
Jak jsem se vyvíjel, naučil jsem se, jak cítit zkušenosti ostatních lidí bez toho, abych je přetvářel v nějaké závěry či myšlenky o mně. To mě připravilo na zdokonalení mých intuitivních dovedností pro službu lidstvu skrze nabídku mého učení, jehož centrem je lidské srdce.
Přeji si, abychom se spojili jako jedna komunita vědomí, jehož centrem je srdce, a uctili strach, jako znepokojivý a neúprosný katalyzátor naší evoluce, který aktivuje naše nejlepší silné stránky a nekonečné hloubky odvahy – jednoduše tím, že jej sneseme a přežijeme nejnáročnější životní nejistoty.
Místo nahlížení na strach jako protiklad lásky, pojďme tuto lásku zaměřit na všechny naše části, které se bojí, jako způsob navrácení naší osobní moci. Rozvíjet tím sebehodnotu, aby svět poznal naše zářivé světlo. A jako vždy, tyto části nás samých, které obdrží více pozornosti a lásky, pomáhají objasnit tyto nevědomé programy skrze kolektivní (ne)vědomí lidstva pro duševní pohodu, blahobyt a osvobození nás všech.
Milý strachu, v tvojí přítomnosti jsem strávil většinu svého dětství a věřil jsem každé děsivé možnosti, kterou jsi vyjádřil. Pak jsem uviděl onen dokonalý osud, jež naše osobní vůle může získat, ale nemůže jej pozměnit či popřít. Děkuji ti za tvou pomoc stát se tak nepodmíněně milujícím, jak to jen jde. To vše v průběhu podpory a přijetí toho, kdo buď čekal na ty nejhorší věci, než se stanou, nebo ty dobré, že odejdou. Děkuji ti za to, že jsi mi ukázal, že moje nejhlubší zranitelnosti jsou mou silnou stránkou – ne největší slabostí.
Děkuji ti, že jsi mi ukázal, že nehledě na to, co se stane, život se vždy odehraje mnohem lepším způsobem a vše se vždy vyřeší, ať už tomu někdo věří nebo ne. Nemám žádný zájem tě od sebe odstrkovat, ale cítím, že tvoje mise je, se navrátit zpět do lásky, od které se cítíš být oddělený. Proto na věci vždy nahlížíš skrze znepokojivé perspektivy.
Jako věčný osvoboditel života jsi mi pomohl si uvědomit, že JÁ JSEM, osvobozuji i já tebe z údělu tvé role oběti a nabízím ti povolení se vrátit domů – do světla tvé nejvyšší pravdy. Děkuji ti za každý dar, který jsi mi kdy nabídl. Dávám ti svobodu.
Možná nám tento moment připomene, jak mistrovství plně ztělesněného probuzeného vědomí nemá vůbec nic společného s tím, jak často se bojíme, ale jak instinktivně reagujeme s láskou ke všemu, co nastane. Nemluvím zde o lásce k situacím, ve kterých se nacházíte či chování lidí, ale o přijetí zranitelností, obav, bolesti, pochyb a konfliktů, které ve vás každý moment inspiruje.
Cokoliv nastane, milujte tu část sebe sama, která má právo se cítit a myslet přesně tak, jako se právě děje.
Cokoliv nastane, milujte to. Jste to vy.
Vše pro lásku,
Matt Kahn
