Vladimír Kafka: „Nemoc je dluh lásky na sobě. Vlažnost nás pomalu zabíjí.“

Vladimír Kafka tu podle někdejších vyjádření lékařů už dávno neměl být. Navíc přišel před čtyřmi roky částečně o nohy a několikrát se v životě dostal až na úplné dno. Kdo se podle něj dotkne vlastní smrti, má zároveň potenciál objevit plnou hloubku života.

Sám je toho živým důkazem. Ač původem akademický malíř (vystudoval AVU u profesora Knížáka), věnuje se navíc již více než 20 let těžce nemocným lidem – zejména těm, kterým byla diagnostikována rakovina a to i těm, kterým lékaři oznámí, že jim zbývá jen pár měsíců nebo týdnů života.

Vladimír Kafka se nepovažuje za léčitele, spíše za tvůrčího člověka. Smyslem jeho práce je pomoci lidem přijmout a pochopit, co je vlastně smrt – procítit tento stav a tak ji prožít zaživa. Vrátit se tak zpět do života. Známý se stal i díky svým knihám „Minulost je mrtvá, život začal právě teď“ a „Život naživo“. Vladimír Kafka bývá zván do rozhlasových a internetových pořadů; sám i společně s Jaroslavem Duškem vystupují na živých besedách, tzv. Hostinách, po celé České republice.

Po málokterém rozhovoru jsem se cítil tak nabitý energií a Životem. Kéž Vladimírova slova nyní inspirují i vás.

Vladimíre, jak byste se na úvod představil čtenářům, kteří vás ještě neznají?

„Jsem tvůrčí bytost a takový „hučitel“. Do každého hučím a snažím se ho vědomě motivovat do krásy. Líbí se mi slovo inspirace, které má v sobě spojitost mezi uměním a léčením. A nemám přitom na mysli nějaké estetické vjemy, léčivé obrázky nebo léčivé písničky či léčivé divadlo, to ne. Spíše mi jde o opravdovost a syrovou čistotu. Ne pravdu. Slovo pravda jsem sám sobě vymazal ze slovníku. Pravdu slyším dnes a denně – je to tolik pravd, že se mi z toho úplně motá hlava. A tak jsem slovo pravda raději nahradil slovem opravda. Opravda je pojem, při kterém mi naskočí obraz čehosi, co děláme naplno, na tisíc procent s plným nasazením. I výsledný efekt je tomu pak úměrný.

Většinou se tak ovšem nechováme a potom nás zabíjí právě vlažnost. Takže když ke mně někdo přijde a je smrtelně nemocný, toužím ho probudit jeho vlastní opravdovostí s jasným rozhodnutím, že chce být skutečně zdravý. Při úspěšné léčbě, stejně jako při tvorbě uměleckého díla nebo jakékoliv jiné činnosti je totiž důležité dělat věci naplno a ne polovičatě. Vlažnost nás pomalu zabíjí.

Zajímalo by mě, co by podle vás měli lidé dělat, aby rakovinou neonemocněli. Jaká je podle vás nejlepší prevence?
„Prevence je pro mě v tomto případě především poznání. Tou největší prevencí je, když se život nebojíme prožít, z čehož žel většinou máme strach. Je to tak trochu začarovaný kruh. Poznání totiž člověk nabývá, až když něco prožije. A k tomu prožití slouží také nemoc. Proto já rakovinu nepovažuji za nemoc, ale je to podle mého spíše dluh lásky na sobě. A to je ono poznání. Pakliže bojuji proti nemoci nebo ji dokonce zabíjím, automaticky popírám sám sebe. Léčba je pro mě slušnější slovo pro válku. Prevence proti čemu? Prevence proti životu? Prevence proti sobě? Já miluji život – den a noc; moc i nemoc; miluji ženu i muže; miluji ven i dovnitř; miluji tuto rovnováhu. Takže prevence je vlastně rytmus rovnováhy.“

Ke každému, kdo za vámi přijde, tedy přistupujete individuálně?

„Samozřejmě, protože příčina nemoci leží vždy v konkrétním jedinci. Příští rok chci napsat knihu o tom, že já jako osoba mužského pohlaví vím, že moje duše, to neviditelno uvnitř sebe, je vlastně posvátné ženství. Jediná Žena, která, tak existuje, je moje nespatřená duše. A nemoc je přece ženského rodu, smrt taky, příroda rovněž a láska též. Umění jako múza je také ženstvím. Povšiml jsem si, že jak upřímný a kvalitní vztah zaujmu ke své duši, tak o to více mě miluje moje vlastní žena. Čím opravdověji se věnuji svojí duši, tím více mě zajímá umění, příroda, opravda a láska… Projevenou pozorností se ženství otvírá jako brána k vyšším úrovním vědomí a může mé bytosti prospět krásou. Ženství je jedna z nejvyšších a nejúčinnějších léčebných sil – když už to tak nazvu – jakou vůbec můžeme použít. Žena je naprosto jasným zdrojem života.

I rakovina, které se věnuji především, je samozřejmě ženského principu-žel dosud nepřijímaného. Proto narukovat do války a bojovat proti ženě… No, nevím, jestli je to moudré. Ženu můžete hrubě urazit, když ji nepřijmete takovou, jaká ve skutečnosti je. Když ženě neprojevujete pozornost, tak se uzavře doslova jako květ, zatímco je-li přijata, tak se opět jako květina rozevře. A následně proudí skrze ni taková síla Lásky, Života, Světla, Krásy, Něhy, Zdraví, Čistoty – je jedno, jak to nazveme – která povzbuzuje a zkrášluje svět. Ženství se tak stává oslavnou branou života.“

Vladimíre, jak vlastně druhým pomáháte, aby našli sami sebe? Jak je vracíte k sobě?

„To je hezky vyřčená otázka, která v sobě zároveň nese odpověď. Ano, snažím se je vracet, zpátky k sobě domů. Slova domov a vědomí jsou pro mě jednotným výrazem. Vědomí je domov. Domov je vědomí. Je to duchovní, sjednocený a neviditelný svět energie, ze které jsme vzešli.

Vrátit se do vědomí znamená přestat neustále na něco reagovat a začít vnější realitu ovlivňovat neboli přetvářet. Není to tak, že by vnější realita tvořila mě. Nikoli. Já jsem ten, kdo tvoří vesmír a ten potom zpětně ovlivňuje mě.

Domů do vědomí je dobré se vracet, abych se svobodně rozhodl, kým chci být. To nelze někomu ani sám sobě diktovat, což rád dělá náš rozum ve spojení s egem. V současnosti je v módě boj proti egu. Nevím, proč bych proti čemukoliv měl bojovat. Rozum, stejně jako jeho ego, miluji a vážím si ho. Ale na druhou stranu, mi moje ego nebude diktovat, kým bych měl být.

Ego je nenahraditelný nástroj a pomůcka, kterou používáme nyní, když spolu hovoříme. Ego je pomocník k tomu, abych mohl namalovat obraz nebo napsat knihu či někomu prakticky pomohl. Je to můj spolupracovník. Jenomže my jsme ego s jeho rozumem povýšili falešně na takovou úroveň, že nad námi neomezeně vládne. Rakovina je toho dobrým příkladem. Přitom o citu nebo o duchu nevíme téměř vůbec nic. Veškerou energii ducha jsme dobrovolně odevzdali ve prospěch vnějším technologiím, které jsou omezeně a těžkotonážně nastavené a v současnosti nad námi vládnou. V tom na nás číhá velké nebezpečí. Rozum a duch spolu musí začít spolupracovat, podobně jako žena a muž. 1 + 1 = 1.“

Co je vlastně pro lidi – z toho, co jim říkáte – nejtěžší přijmout?

„Na tuto otázku je odpověď velmi snadná. Pracuji většinou s lidmi propuštěnými z nemocnice, kterým lékaři oznamují, že před sebou mají například měsíc nebo dva měsíce života. A mně tím pádem čeká nadlidská dřina je tohoto falešného obrazu, vytvořeného medicínou, zbavit. Když vám kdokoli, neřku-li odborník-specialista řekne, že zemřete za měsíc, tak co to vlastně prohlašuje? Slouží toto prohlášení životu anebo smrti? Lásce nebo strachu? Odpovědí tedy je – přestaňte věřit tomu, co Vás zabíjí a nechte se inspirovat tím, co Vás povzbuzuje a tvoří život.“

Nevyjadřují tím lékaři jen jistou pravděpodobnost?

„Pravděpodobnost tam možná je, ale ta se netýká toho konkrétního člověka. Je to spíše statistika a ta je, jak známo bezcitná. Problém je v tom, že většinou přebíráme cizí názory a věříme obrazům druhých, které poté slepě uplatňujeme na sobě. Znáte to sám – když ženě projevíte úctu a řeknete jí, že je krásná, tak Vám málokdy uvěří. Ale pokud byste jí oznámil, že za měsíc zemře, tak je to pro ni přijatelnější. Inklinujeme k tomu věřit těm horším věcem o sobě. Proto se snažím s lidmi pracovat tak, aby si vytvořili svůj vlastní, pokud možno láskyplný obraz o sobě i o své nemoci.

Prvním krokem k tomu je rozhodnutí o tom, kým chtějí být. Vytvořit si tak vědomou spojitost mezi neviditelným, citovým světem ducha a projeveným, ztělesněným světem. Jistě uznáte, že v neviditelném světě se pohybujeme většinu dne. Když přemýšlíme, když sníme, když si povídáme, když se milujeme, když usínáme. Přechod novorozence z neviditelného světa do toho našeho při narození je také velmi náročný, proto většinu času tráví ve světě spánku, tedy v neviditelnu. Zatímco já se snažím pomoci lidem přesunout jejich pozornost právě do neviditelného světa, směrem k lásce, lékaři věnují převážně pozornost nemoci a boji proti ní. K čemu je zde dobrá pravděpodobnost? Pro uzdravení je důležité věnovat pozornost lásce, nikoliv nemoci. Protože tam, kam vysíláme svoji pozornost, vzniká vnější realita. Tak se tvoří buď nemoc, nebo zdraví.“

Jakým způsobem se to propojení vnitřního a vnějšího světa dělá?

„Teď se dostáváme k propojení s uměním a inspirací. Tohle už totiž není úroveň „léčby“, kdy na chřipku dostanete tablety a je hotovo, nýbrž tvorby. Stejně jako umění, které přebírá z neviditelna informace a v našem světě jim dává viditelný tvar, patří i naše tělo do této tvorby umění života. Nazývám to královské umění, či mistrovství světla.

Pro uzdravení je nutné dostat člověka do sféry, kdy se ocitne na začátku. Začíná znovu. A to v neviditelné představě, uvnitř naší bytosti, v duchu, tady a teď. Tělo je teprve náš důsledek. Hmotný svět je de facto náš pracovní ateliér. Můžeme v něm vytvořit, co chceme, a my to také děláme. Jenomže si naši tvorbu většinou neuvědomujeme, a tak se mylně domníváme, že nad námi ateliér vládne a určuje nám životní okolnosti. Tak tomu však není. Ateliér nemůže ovládat umělce, je to přesně naopak.“

To zní báječně. Proč je tedy pro spoustu lidí tak těžké se vyléčit? S čím mají největší problém?

„Se strachem. S láskou. A jak jsem již řekl, se ztotožněním převzatých „pravd“ o sobě samých.“

Ve své knize popisujete, že se někdy člověk pro smrt rozhodne sám…

„Ano. Na úrovni podvědomí, tj. neviditelné duše, se dějí ty nejzásadnější impulsy. Podvědomí rozhoduje téměř o všem. Často se stává, že někdo opravdu nechce žít a touží se vyvíjet na jiné úrovni než na Zemi. Uvědomme si, že i když nás obrazně třeba srazí Pendolino, tak se napřed na úrovni naší duše nastavily takové životní okolnosti, které nás k nehodě dovedly. Se smrtí pracuji téměř každý den, a tak vím, že člověk zemře teprve tehdy, až když si to sám přeje a dá k tomu pokyn. Dříve ne.
Čeho se lidé bojí nejvíce?

„Bolesti, životních změn, které probíhají se ztrátou minulosti a tedy konců. Paradoxně také lásky. Nerad to říkám, ale my lidé jsme často lháři. Věříme totiž vylhané podstatě světa. V tom jsme lháři na mistrné úrovni. Místo abychom si vytvořili vlastní „opravdu“, tak z pohodlnosti skočíme na cizí pravdu a té se ve všem podřizujeme. Dokonce ji mnohdy nazveme Zákonem či Pravidlem, a o to více se jí bojíme. Přestože není naše a je vůči nám vysloveně nepřátelská a úmyslně nebezpečná. Je to systém, který nás posléze zabíjí na duši. Takže potom více věříme smrti, než-li životu. Nevěříme, že láska nám pomůže, a tak žijeme raději bez lásky. A bez lásky rovněž umíráme.