Autor: Nedávno jsem byl příjemně překvapen. Setkal jsem se totiž se starým přítelem: barevná obálka prvního vydání mé první knihy (Dvanáctá planeta, 1976) zdobila v dubnu 2000 stránky časopisu Sky & Telescope. Snímek dodal astronom E.C. Krupp pro svůj článek „Lost Worlds“ (Ztracené světy), v němž píše o špatně pochopených předpovědích konce světa (například s ohledem na 5.5.2000).
Téměř celá stránka je zasvěcena „různým astronomickým nedorozuměním“ — „Zecharia Sitchin píše knihy o pradávných kosmických kolonistech ze zmizelé „dvanácté planety“ která jednou násilně vtrhla do našeho slunečního systému.“ Uznává (nebo běduje?), že „Sitchin, který tradicemi starých Sumerů potvrzuje svou neortodoxní rekonstrukci historie solárního systém, přiměl důvěřivé čtenáře k tomu, aby mu uvěřili“. Obrázky a příslušný článek naznačují, že „Sitchinova věc spočívá na otisku akkadského pečetního válečku z třetího milénia p.K. (viz reprodukci), a že Sitchin pouze podle šesticípé hvězdy, obklopené jedenácti body různé velikosti, usuzuje, že tato hvězda symbolizuje Slunce, zatím co v menších kroužcích vidí planety, včetně ztraceného dvanáctého světa.“
Rozpaky nad prastarým vyobrazením
Mé vtažení do článku o špatně pochopených proroctvích zkázy (jimiž se nezabývám, což ovšem není jediná lež v tomto artiklu), bylo záminkou k ponižujícímu překroucení vyobrazení na pečetním válečku VA/243, který jsem nalezl ve Vorderasiatischem Museu v tehdy ještě východním Berlině. Na tomto válečku je tak jako na mnoha jiných „mytologická scéna“, dekorovaná hvězdnými symboly — v tomto případě předpokládám, že zobrazují Slunce, obklopené všemi planetami které dnes známe, plus Měsíc a ještě jedno těleso navíc mezi Marsem a Jupiterem; planetu, jíž Sumerové říkali NIBIRU.
Zobrazení, a hlavně to, jak jsem ho interpretoval, totiž uvádí do rozpaků astronomy už téměř čtvrť století, protože přece není možné, aby ve starověku žijící lidé znali planety za Saturnem — o jakési nepřípustné „neznámé planetě“ nemluvě. Mé vysvětlení je, že tyto znalosti pocházejí od Anunnaki („Těch, kteří přišli na Zemi z nebe”), ovšem mimozemští návštěvníci jsou u vědeckého establishmentu v ještě větší klatbě.
Co si pak ale počít s pečetním válečkem VA/243? Existuje, je pravý a přinejmenším 4500 let starý… Když ne Sitchinova interpretace, pak co?
Sagitariův čajník
Takže, čtvrt století poté, co vyšla Dvanáctá planeta, přispěchal na pomoc článek ve Sky &Telescope. Dvě ilustrace v jeho příloze nabízejí alternativu. Za tímto účelem zde zveřejnili mou interpretaci zobrazení na pečetním válečku (vpravo dole), která je sice hezky barevná, jenže na ní přitom v rámci konvence vypustili klíčovou velkou planetu mezi Marsem a Jupiterem… Druhý obrázek (vlevo dole) ukazuje, že se „body“ kolem ústředního objektu dají spojit tak, aby „zhruba připomínaly čajník Sagitaria“:
Příloha s článkem ve „Sky & Telescope“. Nahoře reprodukce obálky prvního vydání Dvanácté planety z roku 1976, dole dvě zmiňované ilustrace z dílny magazínu.
Řešení matoucí záhady prastarých znalostí, jak uvádí článek, je toto: zobrazení „může docela dobře představovat jasnou planetu, například Jupiter, uprostřed známých hvězd; seskupení okolo hvězdě podobného objektu skutečně zhruba připomíná Sagitariův čajník.“
Takže, pokud ústřední objekt není Slunce, ale Jupiter (kterého staré národy znaly) a okolní objekty nejsou planety, ale část souhvězdí Sagitarius (kterého staré národy také znaly) — jsou Sitchinovi mimozemšťané a Nibiru nepotřební.
Chytrá teorie – jenže stojí na špatně umístěném čajníku…
„Přibližná podobnost“?
Sagitarius, je jednou z dvanácti konstelací zvěrokruhu (Sumerskou první, nazývanou PA.BIL, Obránce), byl ve starověku zobrazován jako lukostřelec. Toto pojmenování (Střelec) i vyobrazení se uchovalo až dodnes. Ale pak nějaký moderní astronom (při půlnočním čaji?) rozhodl, že ústřední část Střelce připomíná čajník:
„Hubičku“ tvoří spojení hvězd Al Nasi, Kaus Media a Kaus Australis (gama, delta a epsilon Střelce);
„Rukojetí“ je spojnice mezi hvězdami zeta (Ascella), tau, sigma (Nunki) a fí; a „víčko“ korunuje Kaus Borealis (označovaná jako lambda).
Spojíme-li těchto osm hvězd imaginárními liniemi, objeví se „čajník“:
Dobrý pokus – jenže nemožný
Člověk nemusí být astronomem aby viděl, že tento „čajník“ přenesený na staré vyobrazení (levá ilustrace v magazínu) má k tomu hvězdnému hodně daleko.
Ale člověk možná musí být tak trochu astronomem aby si uvědomil, že nabízené řešení není pouze nepravděpodobné — je nemožné: Jupiter se totiž pohybuje kolem Slunce po ekliptice (rovině, na níž leží dráhy planet) a nikdy se na jižní obloze nedostane tak hluboko, aby se tak, jak to stojí v magazínu, objevil uprostřed čajníku!
Na ilustraci Sagitaria se znázorněným „čajníkem“ je zanesena dokonce i ekliptika, po níž se pohybuje i Jupiter. OBOJÍ NELZE NIKDY SPOJIT DOHROMADY!
Jupiter se přibližně jednou za dvanáct let zlehka otře o nejsevernější výběžek Střelce, ale nikdy se nedostane do blízkosti toho, čemu se v astronomických termínech říká čajník, takže NIKDY nemohl být pozorován „uprostřed“ něho (a stejně tak ani žádná jiná planeta — pozn. gewo).
Takže „Sitchinova bezkoncepčnost“ přetrvá i po čtvrtstoletí…
