Autor: Drahý Tobiáši, jak se opovažuješ nám říkat, že spolu hrajeme jen hry? Minulý měsíc jsi řekl, „Je ve vás něco, co si to volí a činí to realitou.“ Mnohokrát jsi se zmínil, že jediné, co je potřeba udělat, je, učinit jasné a vědomé rozhodnutí v přítomnosti a tím vytvoříme svou realitu. Je to hra.
Když si vybereme se vzdát starých přesvědčení, která nám již neslouží. Co je tedy to „něco“ uvnitř nás samých? Když se zdá, že nad tím nemáme kontrolu a ono to tvoří realitu bez našeho souhlasu, budu tomu říkat naše duše. Onou hrou má být, že si zvolíme adoptovat nové přesvědčení, že si svou realitu skutečně tvoříme, ale je to jen naše duše, která dělá skutečné rozhodnutí a tudíž vytváří naši realitu. Ta si jednoznačně volí tvořit na základě našich starých přesvědčení, jež jsme opustili.
Saint-Germain řekl, že dokončení procesu Realizace je pouze naše volba. Učinila jsem ji před rokem a nyní vidím, že skutečně nejsem tvůrce svojí reality. Ano, jsem z té hry unavená a přála bych se vrátit 8 let zpátky a tohle všechno, co jsi nám řekl, zapomenout. Přesto se vzdám všech nových přesvědčení a dovolím, aby moje realita byla čímkoli má být. Podle mne neexistuje volba. To vysvětluje, proč jsme se zasekli s tímhle procesem povznesení na víc jak 2000 let. Tvoříme si svou realitu, ale pro tu naši vědomou část, je to něco uvnitř a MY nemáme žádnou volbu. Tobiáši, chápeš naši frustraci?
TOBIAŠ: Vskutku. A víte co, nezáleží na tom. Opravdu ne. Skutečně na tom vůbec nezáleží.
Se vší úctou a láskou – ach, víte, když řeknu, že se něco chystá – je to hra, opravdu hra a je to nádherná hra a nezáleží na tom. Tou hrou je, „Oddělím se od své duše. Umístím ji někam tam ven a dovolím jí mít – jak byste to řekli – moc. Dovolím jí být tvůrcem a budu hrát hru malého člověka. Budu činit požadavky na Boha a Tobiáše a Saint-Germaina a na svou duši, ale budu hrát hru, že mě nikdo neposlouchá. Budu předstírat, že jsem loutka na konci špagátů, které ovládá loutkoherec.“
Je to brilantní hra. Je krásná, protože vám dovoluje cítit, jaké to je, když nemáte žádnou volbu. Že nejste svébytná bytost a nemáte kontrolu nad svými výtvory. Podobně jako naše příběhy se Saint-germainem, Kuthumim – všichni uvíznutí v různých typech vězení. Jaká nádherná hra si dovolit být uvíznutí a předstírat, že nad svou realitou nemáme žádnou kontrolu. Odevzdat tuto realitu a vědomí jiným lidem, vládám, bohům a bůhvíčemu ještě. Všichni jsme tu hru hráli.
Víme, jaké to bylo, být uvíznutí, až jednoho dne jsme řekli, „Nezáleží na tom.“ Až jednoho dne Saint-Germain řekl, „Počkat. Jsem v tom krystalu už 100 000 let – trochu hloupé. A popravdě dost pomalé.“ Ten si zvolil zkratku k povznesení. Drazí moji, konečně mu to došlo, po jeho pokusech se dostat ven a rozčilování se. Nakonec řekl, „Nezáleží na tom. Já jsem se do toho dostal. Dostanu se sám i ven.“ Přestal hrát hru oddělování člověka a jeho duše. Vyzývám vás všechny, abyste ji také přestali hrát, to, že máte duši tam někde venku a ta má všechny odpovědi. Jste to vy.
Víte jaká je definice božskosti? Vy v přítomném okamžiku, když prožíváte svoje výtvory. Není to nějaký grandiózní anděl, který existuje někde tam venku, pokud tomu nebudete věřit. Není to ani komplexní stav dokonalosti, který existuje v nějaké velice vzdálené dimenzi, jehož docílíte jen, až ho budete hodni. Pokud tomu nebudete věřit.
Božskost jste vy v tento moment. Část z vás to nechce přijmout, protože chcete, aby božskost byla něčím grandiózním. A ona není. Není. Je to iluze. Božskost je jednoduchá. Vaše božskost je tak elegantně prostá. Jak by mohla být grandiózní? Jak by mohla být velká nebo složitá? Jak by mohla být větší než vy sami?
Vaše božskost je to nejjednodušší částí vás samých. Je tam. Je vaší součástí. není jen ve vás. Nevznáší se kolem vás. Jste to vy a je tu pro vás, abyste ji cítili a prožili, kdykoli budete chtít.
Ten kdo položil tuto otázku si prošel obrovským vztekem, obrovskými pocity bytí obětí. Hrajíce skvostnou hru „Nemám kontrolu a sakra, ani ji nechci.“ Podobnou hru ale hraje spousta dalších lidí, takže ví, jaké to je. Vím, že se do toho dokážete vcítit, mít k tomu i soucit, protože jste to také zažili. Tuhle hru můžete hrát jak dlouho chcete, dokud budete chtít, aby to byla hra.
Vyzývám vás, abyste se sami sebe zeptali, „Čeho bych se musel(a) vzdát, když tuhle hru přestanu hrát? Čeho se musím vzdát?“
Pro ty, kteří hrají hru na oběť, že jejich duše a Bůh existují někde jinde, vzdali byste se věci zvané slabost – obviňování ostatních, pocitu, že nemáte kontrolu – a to je vskutku velice zajímavý prožitek. Když se totiž vzdáte této hry, musíte skutečně přijmout zodpovědnost za svoje volby.
Většina z vás je se svou duší v konfliktu a ta je zase v konfliktu s vámi. Vy jste tuto hru takto nastavili. Duše nemůže být poskvrněna. Nemůže být ani zničena nebo pokroucena. Nelze ji znečistit. Ale můžete hrát hru, že tomu tak je. Můžete hrát hru, že se k vám obrátí zády, protože to tak chcete. Můžete hrát hru, že propast mezi vámi, vaší duší a vaší božskostí je tak obrovská a propastná, že se jí nikdy nedotknete. Můžete to hrát. Můžete hrát hru, „Vybral jsem si a nevyšlo to.“ Samozřejmě, že to nevyšlo, protože jste nechtěli, aby to vyšlo.
Můžete hrát hru, která říká, „Já odejdu,“ ale vy odejit ve skutečnosti nechcete. Podívejte se na rozpory, které jste si pro sebe připravili. Podívejte se na prožitek, který jste si připravili. Můžete vinit ostatní, můžete vinit nás, ale musíte si uvědomit, že jste se do toho dostali sami, vytvořili jste to – a že jenom vy to můžete změnit. Já, Tobiáš, nemám klíč. Kuthumi nezná vaše tajné heslo k vašim iluzím. Ani Saint-Germain neví o nějakém tajemství, které vám pomůže z vaší iluze. Jenom vy sami.
Když se dokážete zhluboka nadechnout a říct, „Ach, už na tom nezáleží. Dovolím sám sobě to opustit. Změním to, co jsem vytvořil(a),“ jen pak, moji drazí, získáte osvícení. Když budete schopni říci „Tahle věc zvaná božskost, Já Jsem, Bůh není nějaká vzdálená proslulá bytost žijící v nějaké skvostné dimenzi, přičemž já dole tu trpím,“ když si uvědomíte, že božskost je jednoduchost – je tak jednoduchá, že je nepochopitelná lidskou myslí, jak ji znáte nyní; může být jen procítěna, můžete ji jen prožít – je to taková jednoduchost, že přestanete hrát hru na složitost. Skutečná brilantní jasnost, že se přestanete snažit ji rozlousknout a jen ji budete žít.
Tohle jsou ty nejlepší časy a zároveň nejhorší časy. A vskutku na tom nezáleží.
Tak jest.
