Neobyčejný život Nikoly Tesly: Moje studie a neocenitelná hodnota introspekce

Nyní se na chvíli zastavím u těchto neobyčejných zkušeností, protože by mohly zajímat studenty psychologie a fyziologie a také proto, že toto období psychických muk mělo nejvyšší důležitost pro můj duševní vývoj a další práci. Ale je nezbytné se nejdříve zmínit o okolnostech a podmínkách, které tomu předcházely. V nich by se mohlo skrývat částečné vysvětlení.

Od dětství jsem byl přinucen soustředit svou pozornost na sebe. To mi působilo mnoho utrpení, ale z mého dnešního hlediska to bylo požehnání, protože mě to naučilo zhodnotit neocenitelnou hodnotu introspekce a poskytlo mi to i prostředky k dosažení úspěchu. Tlak v zaměstnání a nepřetržitý proud dojmů, vlévající se do našeho vědomí všemi kanály jimiž získáváme vědomostí, činí moderní existenci v mnoha ohledech riskantní. Většina lidí je tak pohlcena pozorováním vnějšího světa, že úplně zapomínají na to, co se děje v jejich nitru. Předčasná smrt milionů lidí je vysvětlitelná právě touto příčinou. Dokonce i ti, kdo nahlížejí do svého nitra, se běžně dopouštějí chyby, že se vyhýbají viděným představám a ignorují tak reálné nebezpečí. A co platí o jednotlivci, platí víceméně pro lidstvo jako celek.

Abstinence nebyla vždy mojí zálibou, ale nacházím hojnou odměnu v příjemných zkušenostech, jež nyní prožívám. Jenom pro naději, že obrátím některé z vás na své přesvědčení, uvedu zde jeden nebo dva případy.

Nedávno jsem se vracel do svého hotelu. Byla nevlídná chladná noc, klouzalo to a v dohledu nebylo žádné taxi. Půl bloku za mnou šel další muž, evidentně stejně dychtivý dostat se pod střechu. Moje nohy se náhle ocitly ve vzduchu. Ve stejném okamžiku se v mém mozku objevily záblesky. Nervy zareagovaly, svaly se stáhly. Zhoupnul jsem se o 180 stupňů a přistál jsem na rukou. Šel jsem dá, jako by se nic nestalo, když tu mě dohonil onen cizí muž. „Kolik je vám let?“ zeptal se a zkoumavě se na mě podíval. „Ó zhruba padesát devět,“ odpověděl jsem „Proč se ptáte?“
„No,“ řekl, „viděl jsem to udělat kočku, ale nikdy člověka.“
Asi před měsícem jsem si chtěl objednat nové brýle a šel jsem k optikovi, který se mnou provedl obvyklé testy. Nevěřícně se díval, jak jsem četl i ten nejmenší text na značnou vzdálenost. Ale když jsem mu řekl, že jsem již překročil šedesátku, úžasem zalapal po dechu. Mí přátelé často podotknou, že mé obleky mi padnou jako rukavice, ale nevědí, že všechny mé obleky byly ušity podle měr, pořízených před téměř padesáti lety a nikdy se nezměnily. Za tu dobu moje váha nezakolísala ani o libru. V této souvislosti vám povím jinou legrační historku.

Jednoho večera v zimě 1885 pan Edison, Edward H. Johnson, prezident Edison Illuminating Company, pan Batchellor, manažer závodů a já jsme přišli na malé místo naproti domu 65 na Páté Avenue, kde byly umístěny kanceláře společnosti. Někdo navrhnul abychom hádali kolik kdo váží, a přemluvili mne, abych si stoupl na váhu. Edison si mě změřil od hlavy k patě a řekl: „Tesla váží přesně 152 liber.“ A uhodl to přesně. Svlečený jsem vážil 142 liber a tuto váhu mám dosud. Pošeptal jsem panu Johnsonovi, „Jak je možné, že Edison uhodl moji váhu tak přesně?“ „No,“ řekl a snížil hlas, „důvěrně ti to řeknu, ale nesmíš to nikomu říct. Byl dlouhou dobu zaměstnán na chicagských jatkách, kde vážil tisíce prasečích půlek každý den. To je ten důvod.“

Nyní mohu říci, že můj současný dobrý zdravotní stav je jednoduše výsledkem opatrného a vyváženého způsobu života a možná nejpřekvapivější věcí je, že v mládí jsem byl třikrát díky nemoci v tak zuboženém stavu, že mi lékaři už nedávali žádnou naději. Kromě toho, díky své nevědomosti a lehkomyslnosti, jsem se dostal do všemožných potíží, nebezpečí a nesnází, z nichž jsem se vymotal jen zázrakem. Málem jsem byl utopen, pohřben, ztracen a téměř jsem zmrznul. O vlásek jsem unikl zuřivému psu, kanci a dalším divokým zvířatům. Prodělal jsem strašné nemoci a setkal se se všemi druhy podivných nehod, a to, že jsem dnes celý a zdravý, se zdá být jako zázrak. Ale když si nyní vybavuji všechny tyto příhody, nabývám přesvědčení, že moje záchrana nebyla dílem náhody, ale musela být způsobena zásahem božské moci.

Snahou každého vynálezce je ochrana života. Jestliže zapřahuje síly, zdokonaluje přístroje nebo poskytuje nový komfort a pohodlí, vždy našemu životu dodává bezpečí. Je rovněž lépe kvalifikován než průměrný jednotlivec chránit se před nebezpečím, protože je všímavý a vynalézavý. I kdybych neměl další důkazy, že tomu tak je, věděl bych to z vlastní zkušenosti. Čtenář to bude schopen posoudit sám, když se zmíním o jednom nebo dvou příkladech.

Jednou, když mi bylo asi čtrnáct let, jsem chtěl poděsit několik kamarádů, kteří se se mnou koupali. Můj plán byl potopit se pod dlouhou plovoucí konstrukci a tiše se vynořit na druhém konci. Plavání a potápění bylo pro mě stejně přirozené jako pro kachnu a věřil jsem, že to hravě zvládnu. Ponořil jsem se do vody a když jsem kamarádům zmizel z dohledu, otočil jsem se a plaval rychle na opačnou stranu. Po chvíli jsem si myslel, že jsem již bezpečně za objektem, vyplaval jsem tedy na povrch, ale k svému zděšení jsem se udeřil do hlavy o trám. Pochopitelně jsem se zase rychle ponořil a plaval, dokud mi stačil dech. Když jsem se snažil vynořit podruhé, moje hlava opět narazila na trám. Nyní se mě začínalo zmocňovat zoufalství. Sebral jsem všechny síly a učinil třetí šílený pokus, ale výsledek byl stejný. Muka spojená s nemožností dýchat byla nesnesitelná, můj mozek začal pracovat naprázdno a já začal klesat. V momentě, kdy se má situace zdála být absolutně beznadějnou, jsem zažil jeden z těch záblesků světla a objekt nade mnou se objevil před mým zrakem. Buď jsem rozeznal, nebo uhodl, že blízko mě je mezi trámy mezera a na ní jsou z druhé strany přibita prkna, mezi nimiž a vodní hladinou je malý prostor. Téměř s jistotou jsem vyplaval a přitlačil ústa k prknům a vdechl trochu vzduchu, naneštěstí s vodní sprškou, kterou jsem se málem zadusil. Několikrát jsem tuto proceduru opakoval jako ve snu a když se mé srdce, které tlouklo jako o závod, trochu ztišilo, jsem se uklidnil. Potom jsem se několikrát neúspěšně potopil, přičemž jsem totálně ztratil orientaci, ale nakonec jsem z této pasti úspěšně unikl. To se kamarádi již vzdali naděje na moji záchranu a snažili se vylovit alespoň mé tělo. Tato koupací sezóna byla mou bezstarostností pokažena, ale brzy jsem na tuto lekci zapomněl, abych se o dva roky později dostal do ještě horší tísně.

Ve městě, kde jsem tenkrát studoval, stál pod přehradou na řece velký mlýn na mouku. Zpravidla byla voda jenom dva až tři palce nad hrází a plavat k ní nebyl nijak nebezpečný sport, jemuž jsem se často oddával. Jednoho dne jsem šel sám do řeky, abych si zaplaval jako obvykle. Když jsem ale byl blízko zdiva, s hrůzou jsem si uvědomil, že voda stoupla a proud mne rychle unáší k jezu. Pokoušel jsem se uniknout, ale bylo již příliš pozdě. Naštěstí jsem se zachránil před pádem pod jez tím, že jsem se zachytil oběma rukama zdi. Tlak proti mému hrudníku byl obrovský a já byl stěží schopen udržet hlavu nad hladinou. V dohledu nebyla živá duše a můj hlas se ztrácel v hukotu padající vody. Postupně jsem se stával stále vyčerpanějším a již jsem nebyl schopen snést tu strašnou námahu. Když už jsem se téměř nechal strhnout proudem, abych se rozbil o skály dole, uviděl jsem v záblesku světla známé schéma ilustrující hydraulický princip, že síla tekutiny v pohybu je přímo úměrná ploše, na niž působí, a automaticky jsem se obrátil na levý bok. Jako zázrakem tlak povolil a nyní jsem mohl poměrně snadno odolávat proudu. Ale nebezpečí dosud nepominulo. Věděl jsem, že dříve nebo později budu unešen vodou dolů, protože zde nebyl nikdo, kdo by mi včas pomohl, i kdybych měl nevím jakou sílu. Nyní jsem obojaký, ale tenkrát jsem byl levák a v pravé ruce jsem měl poměrně malou sílu. Z toho důvodu jsem se neodvážil obrátit se na druhou stranu, abych si odpočal, a tak jsem byl odsouzen k tomu, že se po určité době pustím a budu unášen proudem pod přehradu. Musel jsem se dostat pryč od mlýna, nad nímž jsem se nacházel, protože proud zde byl mnohem prudší a byla tam větší hloubka. Byla to dlouhá a bolestivá zkouška a téměř jsem u konce nevydržel, protože tam zeď klesala. Dostal jsem se přes tento úsek s poslední špetkou svých sil a když jsem konečně dosáhl spásného břehu, upadl jsem do mdlob. Na levém boku jsem měl všechnu kůži sedřenou a trvalo několik týdnů, než mi klesla horečka a uzdravil jsem se. Toto byly dva příklady z mnoha, ale věřím, že dostatečně ilustrují, že nebýt mého vynálezeckého instinktu, nebyl bych již mezi živými a nevyprávěl vám svůj příběh.

Zainteresovaní lidé se mě často ptají, jak a kdy jsem začal vynalézat. Na tuto otázku mohu odpovědět pouze ve světle svých nynějších vzpomínek – vybavuji si, že můj první pokus byl dosti ctižádostivý, protože zahrnoval vynález přístroje i metody. První jsem převzal, ale druhého jsem byl původce. Stalo se to takto. Jeden z mých dětských kamarádů dostal háček a rybářský prut, což ve vsi způsobilo pozdvižení, a příští ráno se všichni vydali chytat žáby. Já zůstal sám a opuštěný, protože jsem se předtím s chlapci pohádal. Nikdy předtím jsem skutečný háček neviděl a představoval si ho jako cosi báječného, obdařeného zvláštními vlastnostmi, a byl jsem zoufalý, že nemohu být jedním z účastníků výpravy. Pobízen nezbytností jsem někde sehnal kousek měkkého železného drátu, vykul konec do špičky mezi dvěma kameny, ohnul jsem to a připevnil k silnému provázku. Potom jsem uřízl prut, sebral nějakou návnadu a šel dolů k potoku, kde byla hojnost žab. Ale nemohl jsem žádnou chytit a téměř mě to odradilo, když tu jsem zpozoroval, jak před houpajícím se prázdným háčkem sedí na kořenu žába. Nejdříve se přikrčila, ale potom se její oči vypoulily a podlily krví, nadmula se na dvojnásobnou velikost a dravě chňapla po háčku. Okamžitě jsem ji vytáhl. Zkoušel jsem to stále znovu a znovu a zjistil jsem, že to funguje. Když ke mně přišli mí kamarádi, kteří navzdory skvělé výbavě nic nechytili, byli zelení závistí. Dlouho jsem své tajemství udržoval a těšil se ze svého monopolu, ale nakonec zvítězil duch Vánoc. Každý chlapec pak mohl dělat totéž, takže následující léto bylo pro žáby katastrofou.

Mám dojem, že i při dalším pokusu jsem jednal pod vlivem prvního instinktivního impulsu, který u mne později převládl, ve snaze zapřáhnout síly přírody do služeb člověka. Udělal jsem to prostřednictvím „May bugs“ (chrousti) nebo „June bugs“, jak jsou nazývány v Americe, které byly skutečnými škůdci v této zemi a někdy polámaly větve stromů pouhou vahou svých těl. Keře se jimi přímo černaly. Přivázal jsem čtyři z nich křížem k tenkému vřetenu a jeho pohyb přenášel k velkému kotouči, a tak odvodil značnou „sílu“. Tito tvorové byli velmi výkonní a jakmile se rozběhli, nezastavili se po celé hodiny a čím bylo tepleji, tím vytrvaleji pracovali a neúnavněji otáčeli kotoučem. Všechno šlo dobře, dokud k nám nepřišel cizí chlapec. Byl to syn penzionovaného důstojníka rakouské armády. Tento uličník jedl chrousty zaživa, jako by to byly nejlepší ustřice. Tento nechutný pohled ukončil mé úsilí na tomto slibném poli a od té doby jsem, vlivem této podívané, nebyl schopen se dotknout chrousta nebo jiného hmyzu.

Myslím, že potom jsem rozebral a zase složil dědečkovy hodinky. Při té první operaci jsem byl vždy úspěšný, ale často jsem selhal při druhé. A tak dědeček přerušil mou práci způsobem ne příliš jemným a uběhlo třicet let, než jsem se pustil do další hodinářské práce.

Krátce potom jsem se pustil do výroby vzduchové pistole, která se skládala trubky, pístu a dvou konopných zátek. Když se střílelo, píst se opřel o žaludek a trubka se rychle stlačila oběma rukama zpět, vzduch mezi oběma zátkami se stlačil, rychle se zahřál a jedna ze zátek byla vytlačena s velkým hlukem ven. Umění spočívalo ve výběru vhodné trubky kuželovitého tvaru z dutého stébla, která rostla v naší zahradě. S touto pistolí jsem si hodně vyhrál, ale mé aktivity ohrožovaly okenní tabulky našeho domu a já se setkal s bolestivým odrazováním od této činnosti.

Pokud si dobře vzpomínám, potom jsem si oblíbil vyřezávané meče, vyrobené z kousků nábytku, které jsem mohl snadno získat. V té době jsem byl pod vlivem srbské národní poezie a plný obdivu k činům hrdinů. Trávil jsem celé hodiny kosením svých nepřátel ve formě stonků kukuřice, čímž jsem ničil úrodu a byl za to matkou několikrát potrestán. Navíc, nebyla to obyčejná kukuřice, ale vybraný druh.

To vše, a mnohé další, jsem prožíval do svých šesti let, kdy jsem prošel první ročník základní školy ve vesnici Smiljan, kde žila moje rodina. Potom nastal v mém životě zlom, přestěhovali jsme se do nedalekého městečka Gospic. Změna bydliště pro mě představovala skutečnou pohromu. Téměř mi rozbilo srdce na kusy, když jsem musel opustit své holuby, kuřata a ovce, a obrovské hejno hus, které se ráno houfovalo na pastvu a za soumraku se vracelo zpět v bojové formaci tak dokonalé, že by zahanbilo i eskadru nejlepších letců dnešních dnů. V novém domově jsem si připadal jako vězeň, dívající se zamřížovaným oknem na cizí lidi. Moje ostýchavost byla tak veliká, že bych raději stál tváří v tvář řvoucímu lvu, než některému z těch městských hejsků, kteří se procházeli pod mým oknem. Ale nejtěžší zkoušku jsem musel podstoupit v neděli, kdy jsem se musel obléci do svátečního obleku a jít na bohoslužbu. Tam se mi stala nehoda, že mi v dalších několika letech při pouhém pomyšlení na ni tuhla krev v žilách. Byla to má druhá příhoda v kostele. Nedlouho předtím jsem byl přes noc zavřen ve staré kapli v nepřístupných horách, která byla navštěvována pouze jednou do roka. Byla to hrozná zkušenost, ale tahle byla ještě horší.

Ve městě žila jedna bohatá dáma, dobrá, ale velmi okázalá žena, která chodívala do kostela úžasně namalovaná a oblečená do nádherných šatů s dlouhou vlečkou. Jednou v neděli jsem právě skončil zvonění ve zvonici a hnal se do dveří, když tato velká dáma vyplouvala ven a já skočil přímo na její vlečku. Bylo slyšet hlasitý zvuk, jako když se trhá látka, a mě to znělo jako salva z mušket. Můj otec byl sinalý zlostí. Dal mi jemný pohlavek na tvář, byl to jediný tělesný trest, jaký jsem od něho kdy dostal, ale téměř ho cítím dodnes. Úžas a rozpaky, které následovaly byly nepopsatelné. Byl jsem prakticky vyobcován ze společnosti, dokud se nestalo něco, co mě vykoupilo v očích komunity.

Jeden podnikavý mladý obchodník zorganizoval hasičský sbor. Byla zakoupena nová hasičská stříkačka, opatřeny uniformy a vycvičeno mužstvo pro službu a přehlídky. Stroj byl nádherně červenočerně lakován. Na jedno odpoledne bylo připraveno oficiální cvičení a stříkačka byla převezena k řece. Veškeré obyvatelstvo městečka se nahrnulo na břeh, aby bylo svědkem této velké podívané. Když byly zakončeny všechny projevy a ceremonie, byl vydán příkaz k pumpování vody, ale z ústí hadice nevypadla ani kapka. Profesoři a experti se marně pokoušeli závadu najít. Fiasko bylo úplné, když jsem se na scéně objevil já. Moje znalost mechanismu byla nulová a rovněž jsem nevěděl nic o tlaku vzduchu, ale instinktivně jsem cítil, že problém bude v sací hadici a zjistil jsem, že je splasklá. Když jsem se vnořil do řeky a rozevřel ji, voda se začala hnát do pumpy a nemálo nedělních šatů bylo postříkáno. Archimedes, běžící nahý ulicemi Syrakus a křičící z plna hrdla „Heuréká“, nemohl mít větší radost než jsem měl v tu chvíli já. Byl jsem nošen na ramenou a stal se hrdinou dne.

Po přestěhování do města jsem navštěvoval čtyřletou, takzvanou Normální školu, která mě měla připravit na studium na univerzitě nebo na reálném gymnáziu. Během tohoto období má chlapecká úsilí, „hrdinské činy“ i nesnáze pokračovaly.

Mimo jiné jsem se stal zemským šampionem v lapání vran. Metoda byla velmi jednoduchá. Šel jsem do lesa, skryl se v křoví a napodoboval hlasy ptáků. Obvykle jsem dostal několik odpovědí a za krátko vrána za třepetání křídly vlétla do křoví poblíž mě. Pak už jen stačilo hodit kousek lepenky, abych odvrátil její pozornost, vyskočit a chytit ji dřív, než se stačila vymanit z porostu. Tímto způsobem jsem jich chytil, kolik jsem chtěl. Ale jednou se přihodilo něco, co mě přimělo, abych je respektoval. Chytil jsem párek pěkných ptáků a s kamarádem jsme se vraceli k domovu. Když jsme vycházeli z lesa, shromáždily se tisíce vran a dělaly strašný rámus. Během několika minut nás začaly pronásledovat a brzy nás obklopily. Legrace pokračovala, dokud jsem nedostal zezadu do hlavy takovou ránu, až jsem upadl. Vrány na mne zle útočily. Byl jsem přinucen ty dva ptáky propustit a byl jsem rád, že jsem se mohl připojit ke svému příteli, který se mezitím ukryl v jeskyni.

Ve školní třídě jsme měli několik mechanických modelů, které mě zajímaly a obrátily moji pozornost k vodním turbinám. Zkonstruoval jsem jich mnoho a s velkým potěšením sledoval, jak pracují. Jak neobyčejný byl můj život, může ilustrovat následující příhoda. Můj strýc neměl pochopení pro tento druh mé zábavy a několikrát mě za to pokáral. Byl jsem fascinován popisem Niagarských vodopádů a ve fantazii jsem si představoval velké kolo poháněné vodopádem. Řekl jsem svému strýci, že pojedu do Ameriky a tento plán uskutečním. O třicet let později byly mé myšlenky na Niagaře realizovány, a já se podivoval nad nepochopitelnou záhadou lidské mysli.

Udělal jsem jako kluk všemožné vynálezy a vymyšlenosti, ale mezi nejlepší patřil samostříl. Při střelbě na malou vzdálenost, mé šípy, pokud byly krátké, mizely v borovém prkně tlustém jeden coul. Od neustálého natahování zbraně jsem měl pokožku v žaludeční krajině silnou jako krokodýl a často se v duchu sám sebe ptám, zda toto cvičení nezpůsobilo, že dokonce i nyní jsem schopen strávit i kámen! Nemohu přejít mlčením ani své výkony se smyčkou, které mi umožnily předvádět omračující výkony v aréně. A nyní povím o svých výkonech ve válečnickém umění, které maximálně napnou čtenářovu důvěřivost.

Během procházek se strýcem podél řeky jsem se cvičil v obratnosti. Slunce zapadalo, pstruzi byli hraví a čas od času vyskakovali z vody a jejich lesklá těla se třpytila v kontrastu k temným skalám v pozadí. Samozřejmě, každý chlapec mohl zasáhnout rybu za těchto příznivých podmínek, ale já si uložil mnohem obtížnější úlohu a strýci jsem do nejmenších detailů popsal, co hodlám udělat. Chtěl jsem hodit kámen, zasáhnout rybu, mrštit její tělo proti skále a rozseknout ji na dva kusy. Jak jsem to dopověděl, ihned jsem to udělal. Můj strýc se na mě díval nechápavě a téměř vyděšeně a zvolal: „Vade retra Satanae!“ – a trvalo pak několik dní, než na mne opět promluvil. Jiné rekordy, jakkoli velké, budou zastíněny, ale cítím, že mohu spokojeně odpočívat na svých vavřínech po tisíc let.