Neobyčejný život Nikoly Tesly: Jak Tesla vynalezl rotační magnetické pole

Ve věku deseti let jsem vstoupil na reálné gymnázium, novou a velmi dobře vybavenou instituci. Ve fyzikálním kabinetu byly různé modely klasických vědeckých přístrojů, elektrických i mechanických.

Demonstrace a experimenty, čas od času prováděné našimi učiteli, mne fascinovaly a nepochybně byly mocným podnětem pro mé vynalézání. Také jsem vášnivě miloval matematiku a často jsem sklízel profesorovu pochvalu za rychlé výpočty „z hlavy“. Bylo to díky mé nabyté schopnosti vizualizace čísel a provádění operací s nimi, nikoli obvyklým intuitivním způsobem, ale jako ve skutečnosti. Do určitého stupně složitosti bylo pro mě absolutně jedno, jestli jsem psal číslice na tabuli, nebo si je vyvolával v mentálních vizích. Ale kreslení „od ruky“, jemuž bylo věnováno mnoho hodin výuky, bylo pro mě obtíží, kterou jsem nemohl snést. Bylo to pozoruhodné, protože většina členů naší rodiny v tom vynikala. Možná byla tato averze způsobena zálibou, kterou jsem našel v nerušeném přemýšlení. Nebýt několika výjimečně hloupých chlapců, kteří neuměli vůbec nic, byly by mé výsledky nejhorší.

Toto byl ovšem vážný handicap, protože v existujícím vzdělávacím režimu bylo kreslení povinné, a tento nedostatek hrozil zničit celou moji životní dráhu a můj otec měl značné potíže dostat mě z jedné třídy do další.

V druhém roce na této instituci mě posedla myšlenka vyvolání trvalého pohybu neustálým tlakem vzduchu. Příhoda s hasičskou stříkačkou, o niž jsem již vyprávěl, rozohnila moji mladistvou představivost a vštípila mi dojem o neomezených možností vakua. Horečně jsem toužil využít tuto nevyčerpatelnou energii, ale po dlouhou dobu jsem tápal ve tmě. Nakonec však mé úsilí vykrystalizovalo ve vynález, který měl být schopen dosáhnout toho oč se žádný jiný smrtelník nepokusil. Představte si volně otočný válec, uložený ve dvou ložiskách a částečně obklopený nádržkou, do níž válec těsně zapadá. Otevřená strana nádržky je rozdělena přepážkou (v podélné ose válce – p. p.), takže válcový segment nádržku dělí na dvě části, navzájem vzduchotěsně oddělené pohyblivým spojem. Z jedné části je vyčerpán vzduch a je jednou pro vždy uzavřena, druhá část zůstane otevřena; výsledkem bude věčný pohyb válce. Alespoň jsem si to myslel.

Zkonstruoval jsem dřevěný model a zalícoval vše s nekonečnou pečlivostí, a když jsem k jedné straně připojil pumpu a skutečně pozoroval, že válec měl tendenci rotovat, šílel jsem radostí. Jednou z věcí, již jsem chtěl uskutečnit, bylo létání, ačkoli mě stále ještě odrazovala vzpomínka na ošklivý pád, když jsem s deštníkem skočil z vršku budovy. Každý den jsem se v duchu přemisťoval vzduchem do vzdálených oblastí, ale netušil jsem, jak to uskutečnit. Nyní jsem měl něco konkrétního, létající stroj, který neměl nic víc než rotující hřídel, mávající křídla – a vakuum coby zdroj neomezené energie! Od té doby jsem dělal své vzdušné výlety ve vozidle s takovým komfortem a luxusem, jaký by se hodil ke králi Šalamounovi. Trvalo roky než jsem pochopil, že atmosférický tlak působí kolmo na povrch válce, a že mírná tendence k rotaci, kterou jsem pozoroval, byla způsobena únikem vzduchu! Ačkoli jsem si tuto skutečnost uvědomoval postupně, způsobila mi bolestivý šok.

Sotva jsem dokončil školní docházku na reálném gymnáziu, přemohla mě nebezpečná choroba, nebo spíše tucty chorob a moje fyzická kondice byla tak zoufalá, že mi lékaři nedávali žádnou naději. V tomto období mi bylo dovoleno pravidelně číst a získávat knihy z veřejné knihovny. Byla zanedbaná, a tak mi byla svěřena klasifikace děl a příprava katalogů.

Jednoho dne se mi do rukou dostalo několik svazků nové literatury, která se lišila od všeho, co jsem kdy předtím četl. Tyto knihy mě tak upoutaly, že jsem úplně zapomněl na svůj beznadějný stav. Byly to ranější práce Marka Twaina a jim mohu děkovat za zázračné uzdravení, jež následovalo. O dvacet pět let později, když jsem se s panem Clementsem setkal a spřátelili jsme se, vyprávěl jsem mu o tom a s potěšením jsem pozoroval, jak se tento velký muž smál, až se mu po tvářích koulely slzy.

Má studia pokračovala na vyšším reálném gymnáziu v chorvatském Carlstadtu, kde bydlela jedna z mých tet. Byla to distinguovaná dáma, žena plukovníka, starého válečníka, jenž se zúčastnil mnoha bitev. Nikdy nezapomenu na tři roky strávené v jejich domě. Žádná pevnost v době války nebyla pod tužší disciplínou. Krmili mě jako kanára. Všechno jídlo bylo nejvyšší kvality a vždy výtečně připravené, ale porce byly nepatrné. Plátky šunky krájené mou tetou byly tenké jako list papíru. Když mi plukovník chtěl dát na talíř něco většího, zadržela ho a rozčileně mu řekla: „Buď opatrný! Niko je velmi vybíravý.“

Měl jsem neukojitelnou chuť k jídlu a trpěl jsem jako Tantalus.

Ale žil jsem v atmosféře vytříbenosti a uměleckého vkusu, zcela neobvyklého v té době a společenských poměrech. Země byla nížinatá a bažinatá a malárie mě nevynechala, navzdory ohromnému množství chininu, jež jsem konzumoval. Občas se zvedla hladina řeky a vyhnala armádu krys do domů, kde sežraly všechno, dokonce i svazky pálivé papriky.Tito škůdci byli pro mě vítaným rozptýlením. Oslaboval jsem jejich řady všemi prostředky, což mi ve společnosti vyneslo nezáviděníhodnou přezdívku „krysař“. Nakonec však jsem gymnázium dokončil, moje nouze skončila a já obdržel maturitní vysvědčení, což mě přivedlo na životní křižovatku.

Během těchto let rodiče nikdy nezakolísali v rozhodnutí, nechat mne vysvětit na duchovního, ale pouhá myšlenka na to mě naplňovala hrůzou. Stále víc jsem se zajímal o elektřinu, za povzbuzujícího vlivu mého profesora fyziky, geniálního muže, který nám často demonstroval fyzikální zákony pomocí přístrojů, jež sám vynalezl. Mezi nimi si pamatuji na přístroj ve tvaru volně otočné baňky potažené staniolem, která se začala rychle otáčet, když byla připojena ke stroji vyrábějícímu statickou elektřinu. Nedokážu popsat, co a jak intenzivně jsem cítil, když jsem byl svědkem demonstrací těchto záhadných fenoménů. Každý dojem vyvolával v mé mysli tisícero odezev.

Chtěl jsem vědět víc o této podivuhodné síle; toužil jsem experimentovat a bádat a s bolavým srdcem jsem rezignoval před nevyhnutelným. Právě když jsem se chystal na dlouhou cestu domů, dostal jsem dopis, v němž mne otec žádal, abych se zúčastnil honu. Bylo to podivné přání, protože vždy horlil proti tomuto sportu. Ale o několik dní později jsem se dozvěděl, že v této oblasti řádí cholera, a tak jsem se navzdory přání rodičů vrátil do Gospicu. Je neuvěřitelné, jak absolutně nevědomí byli lidé, pokud jde o příčiny pohromy, postihující zemi v intervalech patnácti až dvaceti let. Domnívali se, že smrtelná choroba je přenášena vzduchem a proto jej naplňovali štiplavým zápachem kouře. Mezitím dál pili zamořenou vodu a umírali po tuctech. Já tuto hroznou chorobu dostal hned první den po svém příjezdu a ačkoli jsem přežil nejhorší krizi, byl jsem po devět měsíců upoután na lůžko a stěží jsem byl schopen se pohnout. Moje energie byla úplně vyčerpána a podruhé jsem se ocitl na prahu smrti.

Při jedné krizi, o níž se předpokládalo, že bude poslední, se do místnosti vřítil otec. Dodnes vidím jeho bledou tvář, když se mě uklidňujícím tónem pokoušel povzbudit. „Možná,“ řekl jsem, „by se mi ulevilo, kdybyste mě nechali studovat inženýrství.“ „Půjdeš na tu nejlepší technickou instituci na světě,“ odpověděl slavnostně, a já věděl, že to myslí vážně. Z mé mysli spadlo těžké závaží, ale úleva by přišla příliš pozdě, nebýt zázračného léku v podobě hořkého odvaru ze zvláštního druhu fazole. Vracel jsem se do života jako Lazar, k naprostému úžasu všech.

Otec trval na tom, abych strávil rok ozdravným pobytem v přírodě, s čímž jsem po zdráhání nakonec souhlasil. Většinu času jsem se potuloval po horách s loveckou výstrojí a hromádkou knih. Ten kontakt s přírodou mne učinil silnějším na těle i duchu. Přemýšlel jsem, plánoval a zplodil mnoho myšlenek, ale téměř zpravidla byly klamné. Vize byla dostatečně jasná, ovšem znalosti principů velmi omezené.

V jednom svém vynálezu jsem navrhnul dopravovat dopisy a balíčky přes moře podmořským potrubím v kulových kontejnerech, dostatečně pevných, aby odolávaly hydraulickému tlaku. Pumpovací zařízení, jehož účelem bylo hnát vodu potrubím, bylo přesně propočítáno a zkonstruováno a byly pečlivě propracovány i všechny další podrobnosti. Pouze byl však přehlédnut pouze jeden nepatrný detail. Předpokládal jsem libovolnou rychlost vody a, co víc, chtěl jsem, aby byla co nejvyšší, aby byla pošta doručována závratnou rychlostí, což jsem měl podepřeno bezchybnými kalkulacemi. Následné úvahy o odporu, kladenému toku média ventily, mne přiměly se této myšlenky vzdát.

Dalším z projektů bylo vést kolem rovníku kruh, který by ovšem volně plul a byl by ve svém rotačním pohybu upoután odstředivými silami, což by umožnilo cestovat rychlostí kolem tisíce mil za hodinu, rychlostí nedosažitelnou u vlaku. Čtenář se jistě bude smát. Tento plán byl obtížně realizovatelný, to připouštím, ale nebyl horší než nápad dobře známého profesora z New Yorku, který chtěl čerpat vzduch z horkých do chladnějších klimatických oblastí, přičemž zcela zapomněl, že nám pánbůh pro tento účel poskytl gigantický stroj.

Další plán, mnohem důležitější a přítažlivější, byl odvodit energii z rotačního pohybu zeměkoule. Objevil jsem, že předměty na zemském povrchu, vzhledem k denní rotaci planety, jsou Zemí unášeny bez ohledu na to, zda se pohybují po nebo proti směru rotace. Z toho vyplývá velká změna momentu, který by mohl být využit nejjednodušším představitelným způsobem k dodávání pohybové energie kdekoli na světě. Nemohu najít slov, jimiž bych popsal mé zklamání, když jsem si později uvědomil, že jsem se ocitl v situaci Archimeda, který ve vesmíru marně hledal pevný bod.

Po ukončení zdravotní dovolené jsem byl poslán na polytechnickou školu v rakouském Štýrském Hradci, kterou můj otec vybral coby jednu z nejstarších a nejvěhlasnějších institucí. To byl ten moment, který jsem dychtivě očekával a začal svá studia pod dobrým vedením, pevně rozhodnut uspět. Mé předchozí vzdělání bylo nadprůměrné, díky výuce poskytnuté otcem, a díky dalším příležitostem k sebevzdělávání. Získal jsem znalost několika jazyků, prokousával se knihami z několika knihoven a sbíral více nebo méně užitečné informace. Pak jsem si poprvé mohl vybrat předměty, které jsem chtěl, takže kreslení od ruky mě již více neobtěžovalo.

Svou duševní kondicí jsem rodičům připravil překvapení a během prvního ročníku jsem pravidelně začínal pracovat ve tři ráno a končil v jedenáct v noci, včetně nedělí a svátků. Většina spolužáků brala věci lehčeji, a tak jsem přirozeně lámal všechny rekordy. V průběhu roku jsem složil devět zkoušek a profesoři mínili, že si zasloužím víc než nejvyšší klasifikace. Vyzbrojen jejich lichotivými vysvědčeními jsem se vrátil domů na krátký odpočinek, leč, očekávaje triumf, jsem byl pokořen, když můj otec mé těžce nabyté pocty zlehčoval.

To téměř zabilo mé ambice; ale později, po otcově smrti, se mě bolestně dotklo, když jsem našel svazek dopisů, v nichž ho profesoři nabádali aby mě vzal ze studií, neboť hrozí že zemřu přepracováním. Potom jsem se začal věnovat převážně studiu fyziky, mechaniky a matematiky; trávil jsem hodiny svého volného času v knihovnách.

Měl jsem opravdovou mánii dokončit to, co jsem začal, což mě často přivádělo do nesnází. Při jedné příležitosti jsem začal číst Voltaira, když jsem se ke svému zděšení dozvěděl, že existuje téměř sto velkých svazků, tištěných malými písmeny, které toto monstrum napsalo, zatímco pilo sedmdesát dva šálky černé kávy denně. Musel jsem je všechny přečíst, ale když jsem odkládal poslední knihu, byl jsem velmi rád a řekl si, „Už nikdy více!“

Studijní úspěchy v prvním ročníku mi vynesly ocenění a přátelství několika profesorů. Mezi nimi byli profesor Rogner, který učil aritmetiku a geometrii, profesor Poeschl, který vyučoval teoretickou a experimentální fyziku a dr. Alle, který učil integrální počet a specializoval se na diferenciální rovnice. Tento vědec byl nejbrilantnějším lektorem, jakého jsem kdy poslouchal. Měl zvláštní zájem na mém růstu a často se mnou zůstával hodinu nebo dvě v učebně a dával mi řešit problémy, čímž jsem byl potěšen. Jemu jsem vysvětlil létající stroj, který jsem vymyslel, ne iluzorní vynález, ale vynález založený na zvuku, vědeckých principech, které budou realizovatelné prostřednictvím mé turbíny a brzy budou dány světu. Jak profesor Rogner, tak Poeschl byli trochu zvláštní lidé. První měl výstřední způsoby vyjadřování a kdykoli tak učinil, způsobilo to povyk, následovaný dlouhou rozpačitou pauzou. Profesor Poeschl byl metodický, důkladně „uzemněný“ Němec. Měl obrovskou nohu a ruce jako pracky medvěda, ale všechny jeho experimenty byly dovedně provedeny s hodinářskou přesností a bez chyby. Bylo to ve druhém roce mých studií, když jsme dostali z Paříže Grameovo dynamo. Mělo magnet ve tvaru podkovy a vinutý rotor s komutátorem. Bylo zapojeno a byly ukázány různé účinky elektrického proudu. Zatímco profesor Poeschl prováděl demonstraci, při níž stroj provozoval jako motor, dělaly problémy kartáče, které hodně jiskřily a já jsem poznamenal, že by bylo možné sestrojit motor bez tohoto vybavení. Ale on prohlásil, že to není možné a poctil mě přednáškou na toto téma, na závěr poznamenal, „Pan Tesla může dokázat velké věci, ale určitě nikdy nedokáže toto. Bylo by to stejné, jako přeměnit stálou tažnou sílu, jako je například gravitace, na rotační pohyb. Bylo by to perpetuum mobile, což je nemožná myšlenka.“ Ale instinkt je něco, co přesahuje znalosti. Máme nepochybně jistá jemnější vlákna, jež nám umožňují uvědomovat si pravdu, když logická dedukce, nebo nějaké jiné vědomé úsilí mozku je marné.

Na čas jsem zakolísal pod dojmem profesorovy autority, ale brzy jsem dospěl k přesvědčení, že mám pravdu a pustil jsem se do práce se zápalem a s bezmeznou důvěrou svého mládí. Nejdříve jsem začal ve své mysli malovat obrázek stroje na stejnosměrný proud, spouštět jej a měnit proud ve vinutí. Potom jsem si představoval alternátor a podobným způsobem jsem vyšetřil jeho chování. Potom jsem si vizualizoval systémy skládající se z motoru a generátoru a provozoval je různými způsoby.

Obrázky, které jsem viděl, byly pro mě úplně reálné a hmatatelné. Všechen svůj zbývající čas trávený ve Štýrském Hradci byl stráven intenzivním, ale neplodným úsilím tohoto druhu a téměř jsem došel k závěru, že tento problém je neřešitelný.

V roce 1880 jsem šel do Prahy, abych podle otcova přání dokončil své vzdělání na tamní univerzitě. V tomto městě jsem učinil rozhodující pokrok, spočívající v odstranění komutátoru ze stroje, a studoval celý fenomén z nového aspektu, ale stále bezvýsledně. V následujícím roce se můj pohled na život náhle změnil.

Uvědomil jsem si, že rodiče kvůli mně hodně obětovali, a rozhodl jsem se, že ulehčit jim břemeno. Z Ameriky právě dorazila na evropský kontinent vlna, vzbuzená vynálezem telefonu, a tento systém byl instalován také v Budapešti. Vypadalo to jako ideální příležitost, a co víc, šéfem podniku byl přítel naší rodiny.

Právě zde jsem utrpěl úplné nervové zhroucení. Co jsem zažíval během tohoto období, překonává všechny představy. Můj zrak i sluch byly vždy neobyčejné. Jasně jsem viděl objekty ve vzdálenosti, v níž druzí po nich neviděli ani stopy. Několikrát ve svých chlapeckých letech jsem zachránil domy našich sousedů před ohněm tím, že jsem slyšel slabý praskavý zvuk, který je nevyrušil ze spánku, a zavolal pomoc. V roce 1899, kdy mi bylo přes čtyřicet a prováděl jsem experimenty v Coloradu, jsem byl schopen velmi zřetelně slyšet hřmění hromu na vzdálenost 550 mil. Mé ucho bylo tedy více než třináctkrát citlivější, ale tehdy jsem byl takřka hluchý jako poleno v porovnání s mým sluchem při nervovém zhroucení.

V Budapešti jsem byl schopen slyšet tikot hodiny, i když mezi mnou a jimi byly tři místnosti. Moucha, která by přistála na stole v místnosti, by v mém uchu způsobila tupé žuchnutí. Kočár, jedoucí ve vzdálenosti několika mil, úplně otřásal celým mým tělem. Houkání lokomotivy ve vzdálenosti dvacet nebo třicet mil působilo, že židle nebo lavice, na níž jsem seděl vibrovala tak silně, až mi to působilo nesnesitelnou bolest. Země se mi pod nohama neustále chvěla. Svoji postel jsem musel podložit pryžovými podložkami, abych vůbec mohl spát. Burácející hluky zblízka i zdaleka měly často takový účinek, že u mluvených slov, jejichž hlasitost mne děsila, jsem nebyl schopen pochopit jejich obsah. Sluneční paprsky, když na mě dopadaly, způsobovaly v mém mozku tak silný náraz, že mě mohly omráčit. Musel jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych se schoval pod most nebo jinou konstrukci, protože jsem v lebce cítil drtivý tlak. Ve tmě jsem měl smysly jako netopýr a mohl jsem zjistit přítomnost předmětu na vzdálenost dvanácti stop zvláštním, záhadným smyslem na mém čele. Můj puls se měnil od několika do dvě stě šedesáti tepů za minutu a celé tělo se chvělo a otřásalo, což bylo nejtěžší snést. Renomovaní lékaři, kteří mi ordinovali velké denní dávky bromidu draselného, prohlašovali moji nemoc za ojedinělou a nevyléčitelnou.

Lituji, že jsem tehdy nebyl pod dohledem odborníků na fyziologii a psychologii. Zoufale jsem lpěl na životě, ale nikdy jsem neočekával, že se uzdravím. Může vůbec někdo uvěřit, že se  beznadějná fyzická troska může přeměnit v muže udivující síly a pevnosti; schopného pracovat třicet osm let téměř bez denního přerušení a být stále silný a svěžího těla a mysli? Tak to je můj případ. Mocná touha po životě, po pokračování v práci a podpora oddaného přítele, atleta, vykonaly zázraky. Mé zdraví se vrátilo a s ním svěží mysl.

Když na mě tento problém opět zaútočil, téměř jsem litoval, že boj byl tak brzy skončen. Musel jsem mít nastřádáno hodně energie. Když jsem pochopil, co je mým úkolem, nebylo to rozhodnutí, jaké muži často činí. Pro mě to byla svatá přísaha, otázka života a smrti. Věděl jsem, že bych zemřel, kdybych selhal. Nyní jsem cítil že bitva byla vyhraná. Kdesi hluboko v mém mozku bylo ukryto řešení, ale nemohl jsem ještě dát svým myšlenkám vnější vyjádření.

Jednoho odpoledne, na něž se dosud živě pamatuji, jsem se těšil z procházky s přítelem v městském parku a recitováním poezie. V tomto věku jsem znal nazpamět celé knihy, slovo od slova. Jednou z nich byl Goethův „Faust“. Slunce právě zapadalo a připomnělo mi slavnou pasáž:

„Sie ruckt und weicht, der Tag ist überlebt, Dort eilt sie hin und foldert neues Leben. Oh, dall kein Flugel mich vom Boden hebt Ihr nach und immer nach zu streben!
Ein schöner Traum indessen sie entweicht,
Ach, an des Geistes Fliügeln wird so leicht kein korperlicher Flugel sich gesellen!“

Jakmile jsem vyslovil tato inspirující slova, napadla mě myšlenka jako záblesk světla a okamžitě byla odhalena pravda. Hůlkou jsem do písku nakreslil schéma, které jsem o šest let později ukázal publiku při přednášce před American Institute of Electrical Engineers, a jenž můj společník dokonale pochopil. Obrázky, které jsem viděl, byly podivuhodně ostré a jasné a měly pevnost kovu a kamene, že jsem mu řekl, „Podívej se na můj motor zde; dívej se na mě, jak obrátím chod.“ Nedokážu popsat své pohnutí. Pigmalion, dívající se na svoji oživlou sochu, nemohl být hlouběji pohnut. Tisíc tajemství přírody, o něž bych náhodou zakopl, bych dal za to jediné, které jsem z ní vypáčil navzdory všem protivenstvím a nebezpečím mé existence…