Autor: Zdravím Vás mí drazí, jmenuji se Ka a zdravím Vás z našeho krásného domu v Kostarice, v pozadí můžete vidět naše děti, které si hrají, a to se zrovna hodí, protože chci dnes odpovědět na otázky, které dostávám již roky, protože když jsme začali více a více cestovat po světě v průběhu minulého roku, začali jsme dostávat více těchto otázek a sice: jak jsme při takovémto cikánském způsobu života, který krásně prožíváme jako rodina s pěti dětmi, schopni dětem zajistit řádné vzdělání?
Přepis videa:
Když vím, že na toto video se nebudou dívat pouze mí odběratelé, ale přitáhnou si ho i ostatní lidé, ve zkratce se představím, abyste pochopili, proč o tom mluvím.
Jsem otec rodiny, Sundance rodiny, a zajímáme se o stravování živou stravou – raw food, přirozenou a organickou stravou a je to také naším zaměstnáním a tvoří to náš životní styl, při kterém cestujeme po světě. Píšeme knihy a tvoříme programy, abychom pomáhali lidem, aby byli zdravějšími, jak sami tak i s jejich dětmi. Dělíme se o tuto naši vášeň s ostatními lidmi a nám zase umožňuje financovat naše cestování. Původně jsme rodina německých „emigrantů“, ale nemáme žádný stálý domov, ačkoliv máme vícero domovů, jestli to tak mohu nazvat. Jen v průběhu roku 2013 jsme byli v Thajsku, na Bali, v Malajsii, Německu ve Státech a v Kostarice. Po několika měsících v každé z těchto destinací. Takže velkou otázkou je – vzadu vidíte našeho nejstaršího syna, kterému je 12 let – jak zajistíme, aby se našim dětem dostalo správného vzdělání?
Musím zmínit dvě důležité věci, ještě před tím, než vám začnu přibližovat, jakým způsobem naše děti vzděláváme:
1. Nejsme žádní křesťanští fundamentalisté. Poskytujeme dětem domácí vzdělávání – homeschooling a pokud se podíváme do hloubky, jedná se o tzv. unschooling, později vysvětlím, co to vlastně znamená. Velmi často se domácí vzdělávání spojuje s křesťanskými rodinami, které nechtějí, aby se jejich děti dostaly pod jakýkoliv špatný vliv. O to se v našem případě nejedná.
2. Jsem školený sociální pracovník. Mám za sebou 4 roky pedagogického vzdělání, vystudovaného v Německu a také jsem několik let v této oblasti pracoval, takže znám vzdělávací systém i zevnitř. Taktéž i moje žena je sociálně-pedagogický pracovník. Takže oba dva za sebou máme zkušenosti s prací s dětmi a jejich vzděláváním a to nás přimělo k rozhodnutí obrátit se proti tomuto systému nebo lépe vystoupení z něj.
Víte, že existuje mnoho studií poukazujících na to, jak neefektivní je školní systém. Nevycházím tedy z křesťanského fundamentalismu, ale vycházím z vědeckých poznatků. Víme, že 50-80% času stráveného ve škole věnujeme kontrole, jestli jsou všichni přítomni, trestáme děti, které neudělaly domácí úkol, vypořádáváním se s dětmi, které jsou pomalejší než ostatní nebo naopak daleko rychlejší než ostatní děti, což velmi často má stejné průvodní znaky. To všechno bere čas na vlastní učení. Proto systém v takovémto pojetí není dostatečně efektivní.
Další mnohé studie poukazují na to, že k učení nemůže dojít prostřednictvím násilného nucení. Například pokud se budu přinucen učit se čínsky, když o čínštinu vůbec nemám zájem – jak dlouho mi to asi bude trvat, aby se dostavily výsledky? Myslíte, že výsledek bude dobrý? Určitě chápete, kam tím směřuji.
K učení dochází, pokud o něj máte zájem. A to je to, o co při „unschoolingu“ jde. Je to totálně proti systému, protože systém nám říká: shromážděte děti do skupiny, postavte před ně učitele a přinuťte je naučit se specifickou informaci. Velmi často se školní systém zakládá na opakujícím se učení. To znamená, vtlučte si něco do hlavy, napište z toho test a pak informaci opět ztraťte. Výzkumy ukazují, že víc než polovina, někdy 80-100% takto nabitých vědomostí nevydrží v dlouhodobé paměti, protože o ně nemáte žádný zájem. A stejně je nikdy nepoužijete. Používají se učební plány, které napsali lidé již před mnoha lety, jsou zastaralé a nejsou přiměřené dnešní moderní době. Toto jsou tedy jen některé z důvodů, které mne vedou ke kritice stávajícího školního systému.
Další věc, kterou lidé zmiňují jako námitku v souvislosti s unschoolingem či domácím vzděláváním je jeho sociální aspekt. Já na to říkám, nikdo se dětí ve školním systému neptá, zda opravdu chtějí být s ostatními dětmi ve třídě. Nutíte děti být spolu v příliš malé místnosti, velmi často tam není ani čerstvý vzduch, nemohou si často ani dojít na záchod v momentě, ve kterém potřebují. Z mého pohledu je toto kruté. Nutíte je také být ve společnosti lidí, které by si nikdy svobodně samy nevybraly. Teď můžete namítnout, že škola děti posiluje. V každém kolektivu se musíte naučit vypořádat s třídním šaškem nebo tyranem apod. Ale já myslím, že toto není potřeba. V normálním životě byste se měli tyranům vyhýbat. Ve škole takovouto volbu nemáte a musíte v jejich blízkosti být a musíte si nacházet způsoby, jak s takovýmito násilníky jednat. Jsem tedy velmi šťastný že, takovýmto zážitkům můžu u mých dětí předcházet. Pokud je tedy socializace schopnost jednat s násilníky a podobně, nevěřím, že je to pro mé děti užitečné.
Ve skutečnosti důvodem, proč jsme se o unschooling a domácí vzdělávání začali zajímat, je můj nejstarší syn Ben, kterého můžete vidět tam vzadu, který před lety chodil do školky a vracel se domů dennodenně s pláčem, říkal že už tam nechce chodit a prosil mne o pomoc. Trvalo to asi čtrnáct dní a on by tak nešťastný a deprimovaný, bylo mu tak tři nebo čtyři roky, tak jsme se konečně rozhodli, že ho tam už vodit nebudeme. Takto to tedy všechno začalo. Nebylo tedy primárně kvůli mně a mému dogmatu, že je to vše špatné, bylo to proto, že mne o to požádal můj syn. Také to však neznamená, že to takto musí zůstat navždycky. Pokud moje děti projeví zájem o to chodit do školy nebo odtud odejít, uděláme to. Děti jsou hybnou silou našich cestovních plánů. My všichni cestování milujeme a je ohromně zajímavé vidět domorodce v Austrálii, slony v Thajsku, džungli v Kostarice a staré kostely a hrady v Německu. A to je podle mého učení, které není omezeno na 4 či 6 hodin denně strávených ve škole. V rodině „unschoolingového“ typu se děti učí od okamžiku, kdy otevřou ráno oči až do večera, kdy jdou spát. Není to ničím omezováno a děti se učí každým okamžikem. Děti mají samy o učení zájem a chtějí se učit, nasávají vědomosti jako houby.
Unschooling normální školní systém úplně převrací. V normálním školním systému se dětem říká, kdy co mají dělat. I když se zajímají o něco jiného, co je drahocenné a důležité. A pokud mají k tématu otázky, nemáte již čas na ně odpovídat, protože musíte již řešit něco jiného. Unschooling, tak jak ho chápu já, přistupuje k věcem tak, že poskytuje dětem materiál, který mohou zkoumat svým vlastním způsobem, a raději věci nekomentujeme, protože my dospělí jsme obvykle zvyklí mluvit příliš a příliš tak zasahujeme do jejich procesu učení. To ale neznamená, že je necháme napospas vlastnímu osudu, jsou zde stále jasné hranice a pravidla. Poskytujeme jim prostor pro to, aby se mohly učit svou vlastní cestou a přicházet si na své vlastní závěry. Dáváme jim svobodu, aby toto mohly dělat. Důvěřujeme jim, že to samy dokážou, nenutíme je a neučíme jako učitel z pohledu shora, který hovoří dolů k dětem. Hovoříme na úrovni z očí do očí, oceňujeme jejich vlastní postupy a podporujeme je, aby se mohly samy nacházet a vyjadřovat se, zlepšovat se ve věcech, které je zajímají. To jsou momenty, kde se snažíme raději mlčet.
Pokud se však děti samy začínají ptát, musíme jim být k dispozici a všechno jiné nechat stranou. Tady vidím ten opačný přístup unschoolingu v porovnání s normálním školním systémem.
Jak to tedy děláme my? Když žijeme tímto výjimečným životním stylem, kdy hodně cestujeme a neusazujeme se nadlouho na určitém místě, neustále se stěhujeme, je zatím vlastně určitý plán. Toto je vlastně způsob, jak vzděláváme naše děti. Neučíme se tolik z knížek, ale jako tomu bylo například v případě slonů, jedeme přímo za nimi, aby se jich děti mohly dotýkat, být s nimi a pozorovat je. Jezdíme přímo na ty místa, které děti zajímají, a děláme spolu věci v opravdovém životě. Nabízíme dětem věci, které si mohou prožít.
Podáváme jim pomocnou ruku v opravdovém životě. Děti mluví sedmi několika jazyky, umějí počítat, číst i psát a umějí to, ačkoliv nikdy do školy nevkročily. A já myslím, že to umějí právě proto, že nikdy do školy nevkročily. Děláme tedy tzv. „worldschooling“ – světoškolu, kdy navštěvujeme místa a máme přímé prožitky – to je tedy zaprvé a zadruhé nemáme mnoho majetku, což naší rodině poskytuje pocit lehkosti a svobody. Polovina věcí, které vlastníme, jsou učebními pomůckami. Máme mnoho Lega a zvířátek Schleich, stále máme i mnoho knih, které neustále fluktuují – kupujeme neustále nové a zároveň staré posíláme dál. Mnoho věcí nadlouho nezadržujeme. Poskytujeme tedy dětem materiál, aby mohly samy zkoumat.
Zatím je to jednoduché, zatím jsou aktuální témata kulturní dovednosti, čtení, psaní a matematika a při našem cestování po těch krásných kulturách je toho tolik co se děti můžou naučit. Pokud to bude časem náročnější, například v tématech fyziky nebo chemie, které jsem já ani má žena neměl rád, seženeme si podporu. Pokud se jim bude líbit jízda na koni, najmeme si trenéra na jízdu na koni, aby si to mohly vyzkoušet. Takže pokud dosáhneme našich hranic, najdeme si pomoc. Nejsme sami na to, abychom pomohli odpovědět na všechny otázky. Samozřejmě můžeme uvažovat i o vysokoškolském vzdělání. Můžeme jet vždy do Států, Kanady nebo Anglie, kde je domácí vzdělávání podporováno a zapsat je na zkoušky, po kterých mohou jít na vysokou, to jim samozřejmě umožníme.
Tohle je tedy v kostce způsob, jakým to děláme my, jak jim poskytujeme informace a svobodný prostor, aby mohly být v kontaktu samy se sebou, poznat svoje silné a slabé stránky, o což se nikdo v normálním školním systému nezajímá. Tam musíte pouze dodržovat pravidla a dělat co vám řekne učitel, nikdo se vás neptá, co chcete vy a nikdo se o to ani nezajímá. A nevěřím, že je to k něčemu užitečné. Trvalo mi roky, než jsem po škole zjistil, kdo vlastně jsem a stal jsem se člověkem, jakým jsem dnes – učím, vzdělávám, sdílím své poznatky a mohu vás inspirovat.
A ještě zmíním poslední věc k otázce sociálního aspekt, na což se lidé často ptají, protože mají představu, že jsme společensky izolovaní a nemáme dlouhodobé společenské vztahy. Já to takto vůbec nevidím. Pokud máte na roky času, abyste něco vyjádřili a udělali, obvykle nejdete do takové hloubky. Já jsem bydlel 20 let na stejném místě, pocházím ze střední společenské třídy v Německu a polovinu života jsem v Německu prožil. Z mé vlastní životní zkušenosti mám daleko více hlubších vztahů s lidmi z doby, kdy jsem cestoval, protože když cestujete, musíte být velmi společenští, jinak to nejde. Máte na to někdy třeba pouze večer, protože další den už zase jedete jinam a máte tak pouze několik hodin na to, abyste se vzájemně poznali, a neztrácíte čas povrchními otázkami, ale opravdu se zajímáte o druhého – kdo vlastně jsi, v co věříš, co je pro tebe důležité? To jsou ty otázky, které se zodpovídají daleko rychleji a v daleko větší hloubce než když na ně máte roky času.
Při cestování vás to také nutí být neustále vystaven novým společenským uspořádáním a lidem. Z mé vlastní zkušenosti tak podporujete sami sebe, abyste byli více společensky kompatibilní a více interaktivní v nových vazbách, Pokud jste vázání na jedno místo, potkáváte stále stejné lidi a nezažíváte již nic nového, přitom je tolik nového co můžete i na společenské úrovni prožívat.
Dále pak máme mnoho přátel po celém světě, snažíme se vracet na podobná místa, abychom je mohli opět zastihnout. Doma máme rodinu, kterou každý rok vidíme, i když to je to nejtěžší – nevídat pravidelně svou rodinu, s přáteli je to jednodušší. S tímto se upřímně vyrovnávám hůř, že nemohu tak často vidět maminku a tatínka a prarodiče. Ale pravidelně je vídáme – v této době existuje Skype, nebo jim píšeme. Děti často píší svým kamarádům. Takže máme mnoho přátel, se kterými se můžeme scházet, a tolik tedy mohu říci k tématu společenské izolace dítěte, u kterého je aplikován unschooling čo worldschooling. Tato domněnka je tedy mylná. Své vztahy si můžete vybírat – ve škole jsou vám naopak vztahy nuceny. Když bydlíte na jednom místě, tak si také nemůžete moc vybírat, jiné je to když cestujte, to si můžete vybírat přátelství, které něco opravdu znamená. Toto je tedy můj úhel pohledu.
A poslední věc je ta, že studie ukazují, že ne všechny děti vychované domácím vzděláváním se stávají doktory, právníky nebo slavnými rockovými hvězdami nebo něco takového. Již ale existují dlouhodobé studie, ze zemí, kde má domácí vzdělávání již tradici – například ze Spojených států nebo Anglie, kde se zkoumá, jaké pracovní místa si děti vybírají, a existuje několik běžných povolání, které si dětí vybírají jak z normálního školství, tak děti vzdělávané doma. Jedna velká odlišnost tu však je a ta je podle mne důležitá: Děti, které byly vzdělávány doma, si v daleko větší míře vybírá zaměstnání, které opravdu rády dělají. Vybírají si práci, která vyjadřuje jejich duši, jejich vlastní já, to, v čem jsou opravdu dobří. Jsou odlišní a svou prací pomáhají světu. A to je to, co je pro mne důležité. Nezáleží mi na tom, jestli moje děti budou lékaři či budou mít zaměstnání, které jim zajistí dobrou reputaci. Na to kašlu. Na čem mi záleží, je to, aby byly šťastné. Chci, aby mohly konat službu ostatním lidem, které mají rády a jejich rodinám, To je pro mne důležité. A mám nejhlubší důvěru v to, že domácí vzdělávání a unschooling tím způsobem, jakým to děláme my, je pro ně to nejlepší. Neříkám, že je to nejlepší pro všechny děti, ale pro mé děti ano. Podporujeme je, aby mohly být ve spojení se sebou samými a stát se samy sebou.
Úplně poslední věc pro ty lidi, kteří toto budou komentovat a zároveň s domácím vzděláváním a unschoolingem nemají žádnou zkušenost ani nemáte přátele, které ji mají, mám pro vás prosbu: buďte ve svých komentářích přívětiví. Velmi často, lidé, kteří takovouto zkušenost nemají, domácí vzdělávání odsuzují. Proto prosím, dělejte si věci po svém a buďte slušní. Otevřete se prosím těmto myšlenkám a nechte nás být, tak jako já nechávám být vás, je v pořádku, pokud děti posíláte do školy, jen to není naše cesta. Nemusíte se cítit ohrožováni, jenom proto, že jsme si vybrali jinou cestu než vy.
Děkuji mockrát, že jste se dívali, teď je čas, abych se postaral o své děti, které jsou v bazénu. Hovoří k vám váš Ka, doufám, že teď trochu více rozumíte tomu, jakým způsobem funguje naše rodina a jaké jsou naše přesvědčení a činy vedoucí k tomu, abychom zajistili našim dětem řádné vzdělání.
Děkuji a na shledanou
Překlad: Dewi N Ka
Titulky: Juraj
