Pokud se vám náš obsah líbí a podpoříte ho - bude budoucnost tohoto projektu mnohem jistější. Děkujeme.  Podpořit Bennu.cz

Kam zmizelo štěstí, radost ze života, motivace k tvorbě a k práci? Opravdu začínají všechny duševní i fyzické nemoci v naší hlavě?

Hostem Martiny Kociánové byla lékařka Jarmila Klímová, představitelka psychosomatické léčby a zakladatelka Konzultačního a terapeutického institutu Praha, kde se věnují psychosomatice, individuálnímu a rodinnému poradenství.

Celý rozhovor: 

Martina: Jste psychiatrička, teď pracujete jako psychosomatička. Proč jste se původně rozhodla pro psychiatrii a proč jste se pak rozhodla od ní poodstoupit?

Jarmila Klímová: Prapůvodně jsem se rozhodla pro rentgen, protože mně to přišlo, že je to elegantní obor, který se umí dívat do člověka. Velmi záhy jsem zjistila, že věštectví a stínopravectví z rentgenových snímků je velmi omezená cesta jak zjistit, co se v člověku děje.

A mně psychiatrie zvláštním způsobem přišla první nejbližší obor, kam se mohu uchýlit a kde můžu hledat nějakou souvislost nemoci s tím, jak člověk uvažuje, jestli je mu dobře nebo špatně, jestli je smutný nebo veselý.

Nicméně byla to moje mladická nerozvážnost, která trvala jen několik málo let, protože opět jsem velmi záhy zjistila, že psychiatrie se zabývá úplně něčím jiným, než duševním stavem člověka a jeho životním příběhem.

Martina: A čím se zabývá? Čemu se věnuje?

Jarmila Klímová: Psychiatrie se dneska jako velmi sofistikovaný obor, který je přísně biomechanicky střežen, zabývá především tím, jaké neuromodulátory nám kolují mezi jednotlivými nervovými buňkami, a jestli je tam serotoninu nebo dopaminu málo, nebo hodně. A tím to tak asi začíná a končí.

A to, že člověk, který přijde, je zbědovaný a v nějaké životní situaci, to už ten psychiatr zas tak moc neřeší, protože zkrátka má skvělá antidepresiva a je vyřešeno.

Martina: A proto ten váš odklon k psychosomatice?

Jarmila Klímová: Samozřejmě, protože psychosomatika byl první způsob myšlení, který nabízel souvislost v rámcích. Daleko překračoval běžné medicínské uvažování, a bylo zde možno se potkat s člověkem jako takovým. S jeho individualitou, s jeho životním příběhem. A hlavně tam se poprvé nabízela jakási logická, rozumná souvztažnost mezi tím, proč je člověk nemocný, a kde ta nemoc skutečně vzniká. Kde má svůj základ.

Pojem deprese je poklička na prázdném hrnci

Psychiatrie se na spoustu nemocí dívá jako na z ničehož nic vzniklé jevy, což je velmi roztomilé v rámci toho tvrdě materialistického uvažování. Takhle se například dívá na depresi. Vůbec jí to nepřekáží, deprese je pro psychiatra něco, jako když na vás z vesmíru spadne mokrý hadr. Nikdo za to nemůže, hadr vás celou přikryje a my ho začneme sundávat pomocí antidepresiv.

„ V životě jsem neviděla jedinou depresi, která by neměla dohledatelnou příčinu“
– Jarmila Klímová

Ale já jsem upřímně řečeno v životě neviděla jedinou depresi, která by neměla dohledatelnou příčinu. Někdy s větší námahou, někdy snadněji, ale dohledatelná je prostě vždycky. Navíc ta psychiatrická terminologie, začneme třeba u pojmu „deprese“. Vždyť je bezobsažný.

Pod depresí se skrývá mnoho daleko jemnějších a sofistikovanějších emocí, postojů, prožitků, rozpoložení. Když ty začnete přebírat jak hromádku rýže, zrnko po zrnku, tak máte šanci porozumět, co se tomu člověku děje. A tu šanci má i nemocný sám, protože začíná chápat, proč je mu tak zle, jak mu je. Pojem deprese je poklička na prázdném hrnci. S tímhle pojmem se příčiny prostě nedopátráte.

Martina: Mnoho lidí přesně tohle očekává od psychiatrie. Tam na celostní přístup není prostor?

Jarmila Klímová: Ani prostor, ani body od pojišťovny.

Martina: Psychosomatika vychází ze dvou slov: psyché – duše, soma – tělo a obor zkoumá právě vztahy mezi duší a tělem. Každý si umí představit, že na to, jak se cítíme, má vliv naše mysl. Ale lidé mají potíže si představit, že naše mysl má vliv i na projevy fyzických chorob. Například i ekzémy, rakovina, kardiovaskulární choroby mohou mít prapůvod v naší hlavě a mysli. Jak jim to vysvětlujete?

Jarmila Klímová: Já začnu možná s tím, proč s tím mají potíž. Je to otázka toho, jak jsou naučeni myslet. Jestliže vás někdo naučí myslet tak, že existují dvě barvy, černá a bílá a nic mezi tím a vy se potkáte se šedivou, nebudete ji považovat za barvu. Prostě mysl je poslušný trpaslíček, který běhá ve vykolíkovaném bludišti a podle toho se v tom bludišti taky orientuje.

„Nikdy nemůžeme říct, kde končí čistě buněčné fungování a začíná prožitek nebo myšlenka.“
– Jarmila Klímova

Jestliže nás naučí, že duševní a duchovní je od tělesného odděleno, tak my to začneme vnímat jako dvě oddělené barevné plochy. Černou a bílou, které samozřejmě jsou tak rozdílné a myslíme si, že spolu nemusí souviset.

Ale i prostý počítačový uživatel ví, že mezi černou a bílou máme 256 odstínu šedi, a že nějaký splavný přechod mezi tím musí být. Pro lidi je zpočátku velmi obtížné pochopit, že přechod mysli a těla není spojení dvou odtržených entit, ale je to jeden celek. Nikdy nemůžeme říct, kde končí čistě buněčné fungování a začíná prožitek nebo myšlenka.

Nicméně stačí ukázat příklad z jejich životů, z prožitků, který zažil každý. Když se pořádně leknete, tak většina lidí cítí, jak jim něco píchne uprostřed hrudníku. Leknutí je psychická záležitost, píchnutí je fyzický prožitek. A ejhle, ono to souvisí, ono je to jeden celek.

A když takhle začnete ukazovat jednotlivé triviální příklady, tak najednou už to není tak nepředstavitelné, už to není tak absurdní. Začnou chápat, že toto uvažování jim začíná dávat odpověď na otázku přesahu, který v klasické ordinaci samozřejmě nikdy nedostanou.

Martina: Proč si myslíte, že nikdy nedostanou?

Jarmila Klímová: Když se díváme na západní medicínskou vědu, tak ta se samozřejmě honosí tím, že je postavená na důkazech. Říkají si, že jsou evidence-based medicine, to znamená, že mají všechno podloženo jakýmsi důkazním řízením. Ale to důkazní řízení zůstává po hříchu samozřejmě jenom v rámci toho materiálně-biologicko-chemického.

Ostatní aspekty vědecká medicína nezohledňuje, protože i věda sama sebe za posledních 150 let vymezila přísně do své materiální podoby. Takže když někdo přijde a říká: Dejte nám vědecký důkaz, tak nás vlastně nutí sestoupit ze 3D do 2D, čímž bychom popřeli všechny další rozměry, které psychosomatika obsahuje.

Jednou jsem použila takový příměr, že nutit nás, abychom dokladovali svoji práci vědecky, je úplně stejné, jako když list papíru požádá krychli, aby mu řekla, že existuje. Krychle se, pokud se na to nevybodne rovnou, samozřejmě dostává do zcela neřešitelné situace, protože musí svoji 3D existenci vysvětlit ve 2D jazyku, čímž svoji existenci popře.

Vaše buňky jsou tak rozumné, že na vaše emoce ihned nereagují

Martina: Co se stane v mém těle, když budu takzvaně ve stresu? Jakou lavinu chemických reakcí může moje myšlenka uvést do pohybu?

Jarmila Klímová: Přepis z myšlenkového a emočního rozpoložení do buněčného fungování je na biochemické úrovni velmi dobře definovatelný. Každá emoce, ať už si představíme radost, vztek, zášť, závist, smutek, lítost, má svůj biochemický korelát. To znamená, že každá emoce je vlastně reprezentovaná v biologickém těle určitou bílkovinnou strukturou, která reaguje na to, jaká kaskáda emocí se ve vašem těle v tu chvíli odehrává nebo převažuje.

„Buňky si, zaplať pánbůh, žijí svojí vlastní inteligencí a nereagují na naše myšlenky hned.“ – Jarmila Klímová

A podle toho tahle drobounká bílkovina umí velmi rychle přeskládat svoje řetězce a putovat následně do orgánů nebo orgánových soustav, kde se jako informační molekula naváže na buněčnou membránu. A buňka, která si tam hezky, pěkně a v klidu sedí, tak díky téhle chemické vazbě dostává naprosto zřetelnou a biochemicky definovanou informaci o tom, co v tu chvíli management nahoře prožívá.

Informaci nedostane jedna buňka, dostane ji samozřejmě postupně celý orgán nebo celý orgánový systém a začne se podle pokynů managementu zařizovat.

Buď převažují emoce, které nás vedou k radostnému a spokojenému žití a buňky se samozřejmě podle toho zařídí a hodlají také radostně a spokojeně žít. Nebo dostávají informaci o tom, že sami sebe nemáme rádi, že prožíváme stavy, kdy bychom třeba radši nebyli, nebo kdy se potřebujeme za něco potrestat a ty buňky se podle toho taky začnou zařizovat.

Buňky jsou dost rozumné na to, aby se podle toho začaly zařizovat hned. Kdyby slepě poslouchaly to, co my si tady nahoře myslíme, tak si autoimunitní nemoc nebo rakovinu vypěstujeme klidně jen za pár týdnů.

Nicméně buňky si, zaplať pánbůh, žijí svojí vlastní inteligencí. A tak jsou ochotny a schopny velmi dlouho odolávat nepříznivým vlivům, které my jim seshora posíláme. Dlouho samy sebe přemlouvají k tomu, že nebudou tak hloupé jako jsme my v naší mysli, a že se tak snadno nevzdají.

A tak ještě někdy dlouhé měsíce a dlouhá léta dál fungují, než my je seshora přemluvíme k tomu, že žijeme ten hrozný, katastrofální, nešťastný život, že jsme v podstatě obětí svých ambicí, vztahů nebo čehokoli jiného.

Buňky si ale jednoho krásného dne řeknou: Tak jo, dobře. Přál sis to, tak to i bude. Proto si na opravdu závažné choroby, které jsou metlou moderní společnosti, zaděláváme mnoho měsíců a let. Tedy než se nemoc začne viditelně projevovat na vašem těle.

Všechny nemoci obsahují psychosomatickou příčinu!

Martina: Teď nás možná někdo poslouchá a s takovým tím pocitem nevěřícího Tomáše říká: Dobře, vše je závislé na psychice a co když strávím v práci celý den s velmi, s velmi nemocným kolegou a nakazím se od něj nějakou kapénkovou infekcí a mám angínu a cítím se špatně. Kde je nějaká psychosomatická příčina?

Jarmila Klímová: Všechny nemoci jsou psychosomatickou záležitostí. Respektive všechny nemoci v sobě obsahují oba komponenty. Je to jako jin a jang. Ne vždycky je to 50 na 50. Někdy je to 10 na 90, někdy je to 70 na 30, to je úplně jedno. Ale bylo by chybou psychickou složku naprosto ignorovat a eliminovat, protože jestliže my ji vezmeme na milost, tak jejím posilováním si tvoříme nejlepší prevenci, nejlepší obranyschopnost. Jsme pak schopni minimálně část toho obrazu nemoci, která je psychická, od samého začátku zdravým způsobem ovlivňovat.

Podívejte se, spousta klasických lékařů, ať už jsou to onkologové nebo imunologové, tak s naprostou lehkostí chodí po oddělení a říkají: Paní, je dobré, abyste byla v klidu a měla veselou mysl, ono se to potom bude líp hojit. Oni to taky nějak vědí. Sice nevědí, proč, ale vědí, že to funguje. Každý chirurg ví, že když odoperuje pacienta, který je ve špatném psychickém stavu, tak se prostě rána hůř hojí. Ale oni zůstávají u toho „že“. Ale už se neptají jak a proč.

Martina: Když řeknete „oni“, koho si za tím představíte?

Jarmila Klímová: Zatím hovořím o lékařích.

Co nesmí být prožito, odrazí se v nemoci

Martina: A řekněte mi jednu věc. Vy jste vystudovala klasickou medicínu, jste psychiatr. Pracovala jste 12 let v běžném nemocničním provozu. Kdy jste se od toho odchýlila a kde jste si vytvořila celou tuto psychosomatickou teorii?

Jarmila Klímová: Já jsem ji samozřejmě na začátku nevytvořila. Já jsem do toho přemýšlení byla pozvána.

Martina: Kým? Čím?

Jarmila Klímová: Protože už jsem dlouho v lékařské práci narážela na limity západní medicíny, tak jsem byla samozřejmě oslovitelná něčím, co překračovalo ten rámec. Co začalo dávat odpověď na otázky, které, když jsem pokládala svým kolegům, tak si akorát klepali na čelo, na jaký blbosti se jich ptám.

Průlomový zážitek v mém životě byl, když na seminář v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde jsem pracovala, přijela dvojice terapeutů: doktor Chvála s paní doktorkou Trapkovou.

Přivezli úžasný sebezkušenostní zážitkový seminář, který se jmenoval Časová osa, a který byl v podstatě základní sběrnou diagnostickou metodou pro jejich psychosomatickou práci. Respektive tenkrát ještě pro práci s rodinami.

Přihlásila jsem se jako figurant. Dělala jsem pacienta a doktor Chvála se mnou dělal moji časovou osu. Natvrdo. Přede všema. Bylo to strašný. Pak jsem se z toho tiše někde zhroutila, aby to nikdo neviděl. Chvíli jsem s ním bojovala, že nemá pravdu. No jasně, protože se to týkalo mého života. A když jsem se z toho vzpamatovala, tak jsem se okamžitě přihlásila na jejich historicky první vypsaný výcvik rodinné terapie psychosomatických poruch. Tak to začalo.

Martina: Když se podívám na výrok německého lékaře a psychologa Gerharda Danzera „O čem není možno mluvit, tím se musí onemocnět“. Je to časová osa? Je to návštěva svého vlastního života a své vlastní mysli?

Jarmila Klímová: Ano. Je to návštěva svého vlastního života. My to ještě říkáme jinak: To, co nesmí být prožito, tak se odrazí v nemoci. Prožito pokud možno na vědomé, bdělé úrovni. Další přepis této věty je: Kde nejsou emoce, tam jsou nemoce.

Tam, kde se nemáme možnost potkat se svojí emotivitou a se svým autentickým prožitkem a emoce ventilovat, tak se na bázi kumulace konkrétních bílkovinných struktur začínají potlačovat a štosovat někde v těle právě v orgánových systémech.

Začnou ovlivňovat buněčnou strukturu orgánu. Jedna ze základních cest a metod psychosomatického léčebného postupu je, potkat se s emocemi, které nebyly prožité v době, kdy měly být prožité. Je potřeba je odventilovat, oprášit, porozumět jim. Někdy jim dát nálepku legitimity, že byly nebo jsou oprávněné. Tím začneme fyzicky detoxikovat tělo od nánosů bolesti, křivd, které tam sedí jak žába na prameni. A patřičný orgán se může znova nadechnout.

Samotný proces uzdravení je v hlubším pochopení svého života

Martina: Ale v poslední době je to jakási móda nechat probublat své emoce, být asertivní. Také si myslím, že spousta lidí chodí k psychologům nejenom pro prášky, ale také vymluvit se, najít ty své emoce. A přesto, jsme stále nemocnější a depresivnější. Čím to tedy je?

Jarmila Klímová: Řekněme, že když budu nazdařbůh a povrchním způsobem ventilovat emoce a nebudu chápat tu vnitřní souvislost s celou hloubkou životního kontextu, tak ta ventilace bude asi tak platná jako větrák v koutě místnosti.

Místnost se prostě nevyčistí. A to, že tam hučí větrák a to, že já třeba budu výskat někde na louce mezi kopretinami, to mě taky ještě nevyléčí. Samotný proces uzdravení je v dalším hlubším pochopení. A teď se už opravdu musíme dostat k tomu, že tady není jenom psychika a biologická složka a soma, ale že je tam ten právě ten širší přesah.

Je to naše bytí ve společnosti. Naše bytí ve vztazích. To znamená emotivita spojená s našimi životními vztahy, především s těmi nejbližšími, jako je rodina, partneři, děti. Samozřejmě každý vzdálenější vztah má taky vliv, ale už není tak klíčový.

„Nejdůležitější je mít v pořádku vztahy v rodině.“ Jarmila Klímova

Rozhodně asi nedostanete rakovinu proto, že vás dva roky otravuje šéf v práci. Klidně si za ty dva roky vypěstujete nějakou jinou i nepříjemnou nemoc, ale určitě to nebude něco takhle fatálního, pokud máte v pořádku vztahy v rodině.

Pokud nemáte v pořádku ani jedno ani druhé, tak samozřejmě šéf v práci do toho potom už výrazně může přispět, protože už jenom přiživuje primárně nemocný terén, ve kterém žijeme. Takže ten další neoddělitelný aspekt je naše bytí ve vztazích. To znamená sociální komponenta našeho života.

Spiritualitu žijeme u něčeho tak obyčejného, jako je mytí oken

Pak jsou tam ještě další dvě komponenty, které my považujeme za naprosto neopomenutelné, byť ne všichni psychosomatici s námi souhlasí. A to je spiritualita a energetické principy v našem těle.

Spiritualitu, prosím, nechápejme v žádném náboženském kontextu. Spiritualita je velmi prostým překladem bytí ve smyslu. My musíme umět hledat a žít smysl našeho bytí. Je po hříchu velmi málo lidí, kteří si tuhle tu otázku vůbec položili, a kteří třeba na ni hodlají nějakým způsobem zapracovat.

Přestože nám běžná denní praxe ukazuje, jak spiritualitu žijeme u něčeho tak obyčejného, jako je třeba mytí oken. Pokud nás to nebaví a otravuje a daleko radši bychom šli třeba hrát na klavír anebo malovat s dětmi obrázky, tak umyju dvě okna a jsem úplně vyřízená. Hlavně budu velmi frustrovaná, velmi nespokojená, to znamená, okamžitě se to odráží na mé psychice. Protože já v tom mytí oken zkrátka neshledávám smysl.

Oproti tomu, když třeba půjdu přesazovat jahody a bude mě to bavit, tak mě ta práce bude dokonce ještě i energeticky nabíjet, protože tam někde ten smysl vidím, byť já si takhle explicitně sama sobě tu otázku nepokládám, přesto ji žiju.

Žiju smyslem nějakého konání. Lidi, kteří chodí do práce, a ta práce jim nedává smysl, tak z té práce samozřejmě utíkají a jsou z ní unaveni a opět, použijeme možná to slovo, „frustrováni“. Lidi, kteří chodí do práce, která je baví, tak si ji s radostí nosí i domů a nepřipadá jim na tom nic divného a ta práce jim vrací obrovské množství energie a mají z ní radost. To znamená, že tohle to je to nacházení toho smyslu v tom obyčejném denním žití.

Martina: Paní doktorko Klímová, díky za to, že jste přišla, za to, že jste nám řekla váš pohled na život.

Zdroj: www.rozhlas.cz

Donation

Když už jste tady...

Máme na vás malou prosbu. Mnoho lidí čte Bennu.cz, ale reklamní systémy již dlouhodobě nefungují. Celý projekt tak více než 2,5 roku připravujeme na naše náklady. Ne, nehodláme přejít na systém pouze pro platící jako ostatní - snažíme se tvořit otevřeně. Abychom však mohli pokračovat a hlavně - Bennu.cz rozvíjet, potřebujeme vaší pomoc. Bennu.cz je nezávislý magazín, který stojí mnoho času, peněz i práce. Děláme to ale proto, že věříme, že naše tvorba i perspektiva má smysl - může se stát totiž i tou vaší.

Pokud se vám náš obsah líbí a podpoříte ho - bude budoucnost tohoto projektu mnohem jistější. Děkujeme.

Vyberte způsob platby
Vaše údaje

Děkujeme za Vaše rozhodnutí přispět na chod a rozvoj stránek Bennu.cz!

Pro dokončení daru převodem prosím následujte tyto instrukce:


Zvolenou částku zašlete na č. účtu: 51-6885910227/0100 (KB)

Do poznámky prosím uveďte svoje jméno nebo e-mail, případně pak použijte variabilní symbol, který Vám po potvrzení zašleme na e-mail.


IBAN: CZ3101000000516885910227

Na Váš e-mail zároveň posíláme tyto instrukce, pokud se rozhodnete dar poslat později.

Dar celkem: 250Kč

Diskuze

Autor

Najlepší spôsob ako predpovedať budúcnosť je ju vytvoriť.

Leave A Reply