To vše, co vidíte před sebou, je výsledkem toho, jak se cítíte ve své hlavě… A proto velký čínský patriarcha Hui Neng řekl, že pro ty, kdož praktikují buddhistickou meditaci, by bylo velkou chybou se snažit své mysli vyprázdnit.
A hodně lidí se o to usiluje. Netoliko žádné myšlenky, ale také žádné smyslové zážitky, takže zavřeli oči, zacpali si uši a obecně se dostali do smyslové deprivace. Jak byste si představili prázdnotu? Jako být ztracen v mlze, všude okolo je bílo a vy nevidíte žádným směrem? Být ve tmě? Anebo si ji představte jako barvu své hlavy. Jak ji vnímají vaše oči? Tohle je asi nejlepší přirovnání pro prázdnotu, protože to není ani černá, ani bílá, není to nic. Ale stále ještě to není prázdnota.
Vezměme ten příklad s hlavou. Jak se vašim očím jeví vaše hlava? Nu, povím vám to. Vypadá tak, jako to, co vidíte před sebou, protože všechno, co vidíte venku před sebou, je to, co cítíte uvnitř své hlavy. Dokážete se dostat do stavu éteričnosti, jako byste se vznášeli? Před chvilkou jsem zmiňoval, že pokud člověk přijme doopravdy svou pomíjivost, pocítí svou éteričnost.
Když se Suzukiho zeptali, jaké je to mít zážitek satori (osvícení), odpověděl, že je to stejné, jako každodenní obyčejná zkušenost, jen asi pět centimetrů nad zemí. Juan-Za(?), Taoista, jednou řekl: „Je celkem snadné klidně stát. Obtížné však chodit, aniž byste se země dotýkali.“ Proč se cítíte tak těžkopádně? Není to jen záležitost gravitace a váhy. Je to o tom, že cítíte, že své tělo musíte světem vláčet. Takže když cítíte… Naše běžná řeč to říká stále stejně: „život je otrava.“ „Mám pocit, že se jen tahám od ničeho k ničemu.“ „Tělo je pro mě břemenem.“
Pro KOHO? Pro koho je břemenem? To je otázka. Když tu není nikdo, pro koho by tělo bylo břemenem, přestává být tělo břemenem. Ale dokud s ním bojujete, tak bude. Takže, když nezbude nikdo, kdo by odporoval věci, kterou my nazýváme změna, což je prostě jiné slovo pro „život“, pak se rozptýlí naše iluze, že jsme mysliteli svých myšlenek, abychom byli jen proudem myšlenek, a tak „necítíme své pocity“, jen jimi jsme. Je to jako říkat, že „cítím pocity“, jde o nadbytečný výraz. Je to jako říkat: „Slyším zvuky“, protože ve skutečnosti nejsou žádné zvuky, které nejsou slyšeny. Slyšení je zvuk, vidění je zrak. (Nevidíte zrak.) Jakmile si začnete myslet, že myslíte své myšlenky, pro JÁ, stojící stranou myšlenek to má stejné důsledky, jako vidět dvojitě a ptát se: „Mohu pozorovat myslitele myšlenek?“ Anebo: „Mám starosti a neměl bych si je dělat, ale protože s nimi nemohu přestat, dělám si je, protože s nimi neumím přestat.“ A kam že to potom vede?
Vede to k téže situaci které říkáme úzkost, chvění. Však tato disciplína, o které mluvíme jako o Nagarjunské, ruší úzkost, poněvadž na jejím základě zjišťujete, že jakékoliv množství vaší úzkosti nijak neovlivní to, co se stane. Jinými slovy, Jinými slovy, z první dobré, to nejhorší se stane, všichni jste odsouzeni zemřít. A neodsouvejte to někam do zadní části své mysli s tím, že v úvahu to vezmete později. Tohle je to nejdůležitější, čím se teď zaobírat! Protože vám to dovolí pochopit milosrdenství Přírody. Protože to vám dovolí nechat všechno jít, a přestat se neustále bránit. Mrhat veškerou tou sebeobrannou energií. Jakékoliv množství vaší úzkosti nijak neovlivní to, co se stane. A to je ta nejdůležitější věc, kterou se nyní zaobírat, protože to vám dovolí se uvolnit a nebránit sama sebe celou tu dobu. Nemrhat energií na obranu. Však tato disciplína, zvaná Nagarjunská, ruší úzkost, poněvadž pochopíte, že žádná dostatečná dávka vaší úzkosti nijak neovlivní to, co se stane. A že tělo není břemenem, dokud s ním bojujete, tak ano.
Bráníte se věci, kterou nazýváme změnou, což je pouze jiné slovo pro „život“… Ale když se tomu plně poddáte, pochopíte, že můžete zažívat nádherné časy.
